sobota 2. března 2013

Kdo to klepe na moje dveře (1967) - 70 %


Kdo to klepe na moje dveře (Who's That Knocking at My Door?, 1967)
Martin Scorsese už na začátku své kariéry pochopil jednu zásadní věc. Film je obrazové i zvukové médium, ale to neznamená, že musejí být v naprostém souladu. Film nemusí zachycovat realitu tak, jak bychom ji vnímali vlastníma očima a ušima. Film má ty možnosti, že může realitu zachytit novým, neotřelý způsobem. "Kdo to klepe na moje dveře" je toho krásnou ukázkou. Jsou zde scény, kdy obrazová složka něco prezentuje, ale reálné zvuky jsou naprosto zrušeny a nahrazeny hudbou. Já vím, že to ve filmu není nic nového, ale Scorsese to používá v takovém množství a na takovém místě, kde by si to jiný tvůrce nedovolil. Tady se ukazuje, jak si s filmem hrál, jak zkoušel a dovoloval si víc než jiní.Částečně se asi hledal, ale právě v tomhle hledání je krása jeho filmů. Vždy vás dokáže překvapit nějakým technickým prvkem, formou, který není úplně standardní.
"Kdo to klepe na moje dveře" není úplně prvním filmem Martina Scorseseho, stejně tak není prvním filmem Harveyho Keitela, ale pro oba to byl velký mezník. Pro Scorseseho v tom smyslu, že to byl jeho první celovečerní film, pro Harveyho zase první film, kde si střihnul hlavní postavu. Do té doby měl na svém kontě tři bezejmenné postavy, které se ani neobjevily v titulcích. Oba dva tak naplno začínají své kariéry. I když Harveymu ještě chvíli trvá, aby se skutečně prosadil, Martin Scorsese se postupně stává jedním z nejuznávanějších režisérů současnosti. Není se čemu divit. Jeho filmy mají rozhodně co říct a nejedná se jen o umění pro umění nebo umění pro komerční úspěch. Martin je svůj a to je pro jeho filmy to nejlepší. I když by se zde nabízela podobnost s filmem "Hnus" Romana Polanskeho (oba filmy se odehrávají v interiérech, jsou černobílé, je použita specifická forma některých záběrů a zvuk není vždy v souladu s tím, co divák vidí), Polanski přece jen zachází ještě trochu dál, až do abstrakce. Scorsese zůstává po většinu filmu reálný, i když i zde jsou nějaké prvky, které odkazují spíše na duchovno.
Abych ještě shrnul příběh. J. R. (Harvey Keitel) je mladík, který potká krásnou dívku, dají se do řeči. Je vidět, že si úplně nerozumí, že on se hodně předvádí, ale díky tomu, že mají určité slabiny oba dva, tak si nakonec porozumí a dají se dohromady. Opět se ukazuje, jaká je síla slova a starého dobrého šarmu. J. R. ale sní o dívce dokonalé a realita je trochu jiná, než jak si to on představuje. to také nakonec vede k tomu, že od sebe krásnou ženu odstrkává. Jak dlouho to ona asi vydrží?
Trochu mě mrzí závěr filmu. Já vím, že Martin Scorsese je katolík a že se náboženské témě, scéna nebo prvek víry objevuje ve většině jeho filmů, ale mně osobně to jako ateistovi příliš blízké není. Na druhou stranu se aspoň režisér příliš nesnaží nám cokoli vštěpovat. Prostě se jen musíme smířit s tím, že víra je v životě Scorseseho důležitá a že v jeho filmech se objevuje poměrně často. Stejně jako New York.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete návod na to, jak se vyhnout té, která by vás mohla spasit.
Hodnocení: 70 % za skvělou sondu do života jednoho obyčejného mladého muže, který dokáže snadno všechno dobré, co ho potkalo, zničit