pátek 11. listopadu 2016

Neon Demon, Smutný jako jazz, Létající oko, Bobby Deerfield, Medvědí bratři 2


Neon Demon (The Neon Demon, 2016) - 40 %
Myslel jsem, že tohle bude filmový zážitek, ale ona je to skutečně jenom nuda k uzoufání. Skoro jsem pak měl pocit, že to finále je jen začátečnickou snahou co nejvíce šokovat. A asi to trochu zafungovalo, protože to dávení dovede s člověkem pohnout. Skvěle zahrané. Ale jinak prostě zklamání z nudně předvídatelného, ač vyhroceného příběhu, který se snaží být jiný formou.

Smutný jako jazz (Blue Like Jazz, 2012) - 45 %
Smutný jako jazz jsem vypínal tenhle film, který mi nakonec skoro nic nedal, i když jsem si myslel, že by osudy a postavičky, které je prožívají, mohly být dostatečně zajímavé. Nemá to správný tah nabránu a měl jsem pocit, že každý dobrý moment je nakonec zabit neschopností ho nějak pořádně vygradovat - třeba matčino těhotenství.

Létající oko (Blue Thunder, 1983) - 60 %
Tenhle film má správný nádech osmdesátek, navíc je na něm, strašně krásně vidět, že mu vůbec nevadilo, že zde nejsou skvělé akční scény, myslím to, kde jsou vrtulníky celou dobu vidět z dálky, střihačům a kameramanům se podařilo i tak vytvořit skvělé akční scény, které fungují i v dnešní době. Navíc k tomu správný hrdina.

Bobby Deerfield (Bobby Deerfield, 1977) - 70 %
Na Al Pacina se můžu dívat v podstatě kdykoli, ale i s ním jsem už měl ke konci pocit, že to je trochu moc natahované a že ani herecké výkony nezachrání to, že je snímek trochu prázdný. Nakonec ale převládlo nadšení z hereckého představení. Přece jen by ale bylo fajn, kdyby se snímek trochu zkrátil a víc se zdůraznila i skutečnost, že byl závodníkem.

Medvědí bratři 2 (Brother Bear 2, 2006) - 40 %
Nemůžu si pomoct, ale tohle mi přišlo jako zjednodušená verze "Shreka". Je zde nesourodý pár, který si k sobě ale postupně nachází cestu. Spojitost s prvním filmem je v podstatě jen v postavách a Disney dokazuje, že pokračování z tohoto studia jsou spíše filmy, které by měli jít rovnou na video a ne do kin.