Benvenuti al nord, Tom Jones, Tom of Finland, When We First Met, Čí jsou ulice?

Benvenuti al nord (2012) - 40 %

Italská komedie, která bohužel není žádný moc velký zázrak, možná hlavně proto, že většinu času to není nějak extra vtipné. Navíc když zjistíte, že to má vlastně téměř dvě hodiny stopáže, tak se pomalu budete propadat a nudit. Dějově to není nic překvapivého, postavy spíše trapné, než aby byly vtipné nebo aspoň divné.

Tom Jones (Tom Jones, 1963) - 60 %

Osobně nemám moc rád historické filmy, takže jsem si tenhle nějak moc extra neužil, a musím uznat, že to, co se mi líbilo, bylo, jak Albert Finney pojal titulní postavu. Díky němu je snímek živý, svižný a celkem zábavný. O to víc překvapí Oscar pro film, ale ne pro jeho hlavního herce, který byl vskutku tahounem.

Tom of Finland (Tom of Finland, 2017) - 70 %

Rozhodně to není film pro všechny, ale myslím si, že Tom of Finland byl zajímavou osobností a jeho kresby si zaslouží kultovní status, protože jsou prostě rozpoznatelné navíc jasně cílené. Filmu se docela daří rozšifrovat jednotlivé motivace, které vedly Toma k tomu, aby se projevoval právě kresbou.

When We First Met (2018) - 60 %

Nejdřív jsem si myslel, že to bude jen trapná romantická komedie, když se do toho přidal prvek časové smyčky, skoro se mi chtělo křičet, ale pak jsem zjistil, že trojice Alexandra Daddario, Adam DeVine a Shelley Hennig jsou natolik fajn, že se na ně dobře kouká a film vás díky nim baví. Adam je na první pohled na zabití, ale on je prostě zábavný.

Čí jsou ulice? (Whose Streets?, 2017) - 50 %

Dokument sám o sobě není nějak moc překvapivý, spíše se jedná o celkem očekávané sdělení, ale upozorňuje na to, že Amerika, dávno po zrušení otroctví a dávno po smrti Martina Luthera Kinga, není nikam posunutá, neustále je rozdělená na bílou a černou a nejspíš se na tom ještě dlouho nic nezmění.

Přání smrti, Deník strojvůdce, Nekonečná cesta, Ztratili jsme Stalina, Bohatství

Přání smrti (Death Wish, 1974) - 70 %

Charlese Bronsona popravdě moc herecky neznám, respektive nemám jeho filmy tolik nakoukané, ale musím říct, že je to herec rozhodně zajímavý, jehož projev k pojetí původního "Přání smrti" sedí. Celý film je takový jakoby mdlý, bez emocí, ale ona se v tom skrývá silná výpověď, která možná zbytečně měla další pokračování.

Deník strojvůdce (Dnevnik masinovodje, 2016) - 70 %

Srbskému filmu jsem nikdy moc nedal, ale "Deník strojvůdce" je ukázkou kinematografie, která dovede vyprávět zajímavé příběhy specifickým způsobem, kdy se do popředí dostává humor, který je místy celkem černý, což je krásně ukázáno i v pointě filmu. A to vás na "Deníku strojvůdce" prostě bude bavit.

Nekonečná cesta (Ikitie, 2017) - 70 %
Že na severu umí točit filmy, to se obecně dobře ví. Navíc mají tvůrci mnohdy celkem dobře pochmurnou atmosféru. Koprodukční "Nekonečná cesta" je historický válečný film, který na první pohled tak depresivně nevypadá, o to více vás pak právě svou temnou stránkou a beznadějností dovede dostat.

Ztratili jsme Stalina (The Death of Stalin, 2017) - 80 %
Skoro by se chtělo říct, že tuto událost je možné pojmout jen jako absurdní komedii, pokud už by se o komedii mělo jednat, ale nakonec se ukázalo, že to může být vtipná komedie, která je chytrá, ale přitom prezentuje historické události nikoli vyloženě věrně, ale příliš je nepřekrucuje, jen tím humorem.

Bohatství (The Fortune, 1975) - 40 %
Tohle je hodně promarněný potenciál, protože tady jsou herci, kteří jsou skvělí, ale chtěla se po nich vlastně groteska, která ani neměla moc dobrý scénář. Docela jsem se na to vzhledem k hlavním rolím docela těšil, ale ani jedna postava mě nedokázala nadchnout, protože byly jednoduše hodně špatně napsány.

Loupež ve velkém stylu, Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho, The Dog Lover, Zvláštní příběh rodiny F, The Girl

Loupež ve velkém stylu (Going in Style, 2017) - 70 %

Tahle trojice prostě nemohla zklamat. To jsou všechno tak skvělí herci, navíc zde přispívají i další, kteří se zde objeví, že prostě musel vzniknout film, který bude diváka bavit, dojme ho, ale hlavně bude schopen se vžít do postav, do jejich chování. Stalo se a já si ze sledování odnáším příjemný zážitek.

Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (Hymyilevä mies, 2016) - 70 %

Boxerské filmy prostě nejsou špatné, a tak ani tenhle, finský a navíc černobílý, není špatný, i když rozhodně není určen pro každého. Na jednu stranu moc umělecké, na druhou stranu to ale ukazuje box i trochu jinak, nikoli jako adrenalinový, drsný sport, ale i jako přetvářku, která je ke sportovcům mnohdy dost krutá.

The Dog Lover (2016) - 30 %

Film o tom, jak jsou psi krásná stvoření - o to se nepřu - a jak bychom je měli mít rádi - o to se taky napřu. Jenže je to podáno jako idealistický, naivní snímek o tom, že spravedlnost zvítězí a že všechno dobře dopadne a nikdo nepřijde k úhoně. Tomu prostě nedovedu věřit a nemá to na mě žádný pořádný efekt.

Zvláštní příběh rodiny F (The Family Fang, 2015) - 70 %

Lehce bizarní film, který ale přitom funguje bez toho, aby měl jakékoli fantaskní prvky. Prostě jen ukázka toho, jak je jedna rodin hodně divná, ale stejně funguje, i když s tím, že vlastně vůbec nefunguje. Padne tam ale skvělá myšlenka: Pokud se bojíte, že svoje děti nějak zkazíte, nebojte se, udělá to každý.

The Girl (2014) - 40 %

Není to až tak špatné. Není to skvěle zahráno, ale je zde docela dobře ukázáno to, jak s někým žijeme, ale jak ho ani neznáme, třeba i jen proto, že jsme prostě rezignovali na život a nedokážeme realitu vnímat dobře. V tomhle je skvělá Tia Carrere, která se mi ve své roli líbila. Ale mohlo to být sakra drsnější.

Rozkaz, Rytíři, Rowan Atkinson živě, Running Shaadi, Satisfakce 1720

Rozkaz (Käsky, 2008) - 50 %

Válka je plná silných příběhů a já mám samozřejmě raději ty, které vyprávějí o osudech obyčejných lidí nebo jednotlivcích než o armádách a velkých bitvách. Snímek "Rozkaz" je přesně takovým zaměřený na několik postav, ale popravdě jsem se celou dobu nemohl rozhodnout, jestli je to dobré, nebo je to vše jen na efekt.

Rytíři (Knightriders, 1981) - 80 %

Nějak jsem nevěřil tomu, že by Geroge A. Romero natočil zajímavý film o rytířích na motorkách, ale ono se mu to podařilo. To, jak prezentoval jejich pravidla, jednotlivé postavy, které byly dobře zahrané, jak vás donutil přistoupit na jejich hru, to je prostě ukázka jeho mistrovství. Stopáž nakonec ani trochu nevadí.

Rowan Atkinson živě (Rowan Atkinson Live, 1992) - 90 %

Tuhle live show jsem asi nikdy dříve neviděl, ale musím říct, že Rowan Atkinson mě pořád dovede bavit a že je skvělé, jak je v těchto vystoupeních nekorektní. Člověk by to do něj skoro ani neřekl. Ale musí se nechat, že je skvělým komikem jak ve chvíli, kdy nemluví, tak ve chvíli, kdy mluvit začne. Prostě všestranný bavič.

Running Shaadi (2017) - 40 %

Nemůžu si pomoct, ale indické romance mě nějak nedovedou dostat. Tohle má i trochu nápad ohledně webových stránek, které zde dvojice mladíků vytvoří, ale pak už to spadá do toho klasického indického romantického blbnutí, které je sem tam zábavné, sem tam dramatické, ale spíše nudné. Mně to moc nebavilo.

Satisfakce 1720 (Tordenskjold & Kold, 2016) - 40 %

Z nějaké ho důvodu jsem si myslel, že to bude celkem odvážný film, navíc komedie, ale ono to překvapivě tak odvážné není. Jen je to místy docela sprosté. Sem tam je to sranda, ze začátku, pak ale máte začít věřit, že je to podle skutečné události. A přestává to být zajímavé, i zábavné. Postavy nejsou špatné, ale celou dobu prostě neutáhnou.

Město ztracených dětí, Bohémský život, Kapitál, Cesta bojovníka, Milenci a vrazi

Město ztracených dětí (Le cité des enfants perdus, 1995) - 70 %

Jean-Pierre Jeunet a Marc Caro natočili vizuálně nádherný film. Něco to má z industriálu, ale něco to má i z "Olivera Twista", je to dospělé, ale přitom je to podáno jako pohádka, kde exceluje především Dominique Pinon. Ten i zde ukazuje úchvatné nejen komediální schopnosti. Ron Perlman hraje trochu to, co bych od něj čekal. Ale dobře.

Bohémský život (La vie de bohème, 1992) - 60 %

Film Akiho Kaurismäkiho se mi líbí hlavně proto, že se k prezentovanému příběhu skvěle hodí vizuál, jenž použil. Černobílá kamera v současné době nesluší každému filmu, ale pokud se k ní nějaký autor rozhodne, většinou ví proč. Aki Kaurismäki to věděl a na film se díky tomu dobře kouká. Dějově už nutně nadchnout nemusí.

Kapitál (Le capital, 2012) - 70 %

Snímek o tom, jak v současné době vypadá kapitalismus a že to rozhodně není nic pěkného, protože lidé, kteří se dostanou k moci, jsou ochotni pro její udržení udělat cokoli, a je celkem jedno, jak moc se na vás usmívají, jak moc si myslíte, že říkají pravdu. Za tím vším může být hodně velká přetvářka, což tento snímek ukazuje bez obalu.

Cesta bojovníka (Merantau, 2009) - 70 %

Iko Uwais mě prostě baví. Je malý, ale v akčních scénách je skvělý a dle mého se jedná o jednu z největších akčních hvězd současnosti, alespoň pokud se bojových umění týká. Doufám, že dostane mnohem více prostoru než jen v domácí, indonéské tvorbě, protože si zaslouží více snímků. "Cesta bojovníka" má sice jednoduchý příběh, ale díky pomalejšímu tempu je přece jen specifickým filmem.

Milenci a vrazi (2004) - 30 %

Atmosféra doby, to je něco, co tenhle snímek má. Jinak jsou "Milenci a vrazi" dle mého názoru hodně prázdní. Herci se snaží, ale prostě to nefunguje. Jsou zde dobré scény, ale jako kdyby je někdo vytrhnul z kontextu a spatlal dohromady bez ladu a skladu. Díky tomu se ztrácí význam jednotlivých sekvencí. Špatná adaptace.

Jak byl dobyt Západ, Husiti, Hodný syn, Jan Hus, Hračka

Jak byl dobyt Západ (How the West Was Won, 1962) - 70 %

Jedna rodina během tří generací, a to všechno na divokém západě, navíc prostřednictvím skvělých herců ve všech částech. Tohle je film, který vás nemusí nadchnout, je trochu zdlouhavý, ale dobře ukazuje to, jak se Amerika postupně měnila a jak se vyvíjela i rodina, která je zde ukázána. Každá generace je odlišná.

Husiti (2013) - 30 %

Když v jednom dni vidíte "Jana Husa" od Otakara Vávry a hned po tom tohle, říkáte si, jestli to současní tvůrci mysleli vážně. Animace není špatná, ale pro nějakou komedii. Bohužel si nemyslí, jestli pojetí Husa a husitů tímhle způsobem je skutečně to pravé. Dle mého tedy není a navíc to ani není zábavné.

Hodný syn (Hyvä poika, 2011) - 40 %

Velmi chladný film, který je ve své chladnosti skoro až absurdní. Jako kdyby se všechno odehrávalo tak nějak přirozeně, ale přitom je to podivné. Jako kdyby se postavy měly chovat logicky, ale přesto je jejich chování nečekané. Tohle rozhodně není film, který sedne každému. Mně tedy rozhodně nesedl.

Jan Hus (1954) - 80 %

Film je herecky dobrý, režisérsky povedený, i když v něm je hodně velké množství patosu. Ale pokud už má být patos v nějakém českém filmu, je to v tomhle. Co se ale musí ocenit, to je neporytá kritika církve, která překvapivě nic moc neztratila. To, co Hus kázal, je v některých případech stále aktuální. A tenhle film je vhodným odkazem.

Hračka (Le jouet, 1976) - 80 %

Francouzská komedie nebyl nikdy můj oblíbený žánr a Pierre Richard pro mě byl hlavně takový šašek. Tenhle film mi ale ukázal, jak jsem se mýlil a jaké jsem měl zbytečné předsudky. Skvělá komedie, která není zbytečně groteskní a nepřehání se zde a navíc má silný společensko-kritický podtext.

Doomed: The Untold Story of Roger Corman's the Fantastic Four, Double Team, Dünyayi Kurtaran Adam'in Oglu, Dostihová horečka, Dům košaté lásky

Doomed: The Untold Story of Roger Corman's the Fantastic Four (2015) - 80 %

Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, že tenhle film existuje, ale je jasný, že si ho hned musím sehnat. Jsem rád, že dokument vznikl, protože je na něm vidět, jak také mohou dopadnout některé filmové pokusy. A jak Stan Lee ani nebyl schopen stát za něčím, co Marvel sice prodal někomu jinému, ale u čeho stále mohl být.

Double Team (Double Team, 1997) - 60 %

Já jsem se u tohohle snímku bavil, ale víc díky Mickeymu Rourkovi než díky JCVD. Jasně, nechci říct, že JCVD byl špatný, některé jeho pózy - zajímavější byl v tréninku než v samotném boji - jsou skutečně fenomenální, ale Mickeymu to skvěle sedlo a je tu parádním hajzlem. Dennis Rodman je spíš na ozdobu.

Dünyayi Kurtaran Adam'in Oglu (2006) - 30 %

"Dünyayi Kurtaran Adam" je taková úchylnost, že se na ni moc nedá koukat, ale je to tak pitomé a tak vykradačské, že se na to kouknete jen z toho důvodu. "Dünyayi Kurtaran Adam'in Oglu" je už trochu vážněji míněno, tedy ve smyslu, že už se nevykrádají "Star Wars", ale na druhou stranu je to pořád pitomé, až to bolí.

Dostihová horečka (Febbre de cavallo, 1976) - 70 %

Především Gigi Proietti je neskutečný v tom, s jakou kadencí dokáže střílet jednotlivé monology. To je krása poslouchat. Hlavně tu kadenci, ale i to, že dokáže dát těm větám skutečně smysl. Navíc má film skvělé tempo a skoro celou dobu se nezastaví. Dobrá italská komedie, která vás dovede rozesmát.

Dům košaté lásky (Haarautuvan rakkauden talo, 2009) - 60 %

Mika Kaurismäki má podobný styl jako jeho bratr a není v některých chvílích jasné, jestli se díváte na komedii neb na drama. Právě tahle dvojakost, která skvěle funguje, se mi líbila. Navíc humor je jemný, příběh černohumorný, postavy zajímavé, a i když to není nic, co dějově oslní - všechny prvky už jste někde viděli - jako celek je to super.

Padesát odstínů temnoty, My děti ze stanice Zoo, Chronic, Najal jsem si vraha, Zmýlená neplatí

Padesát odstínů temnoty (Fifty Shades Darker, 2017) - 20 %

Je to stejné jako první díl. Jednoduše špatný film, od kterého očekáváte, že bude alespoň sexy, ale on není. Dakota je sexy v jedné jediné scéně, jinak je neskutečně trapná a divím se jí, že jí tohle bavilo hrát. Jamie je fajn, ale jeho postava jde do kelu, nemluvě o tom, že je nebolí huba z toho, co říkají za sračky. A něco drsnějšího? Ani omylem!

My děti ze stanice Zoo (Christiane F. - Wir Kinder vom Bahnhof Zoo, 1981) - 80 %

Nesmírně syrový film, ze kterého se vám rozhodně nebude dobře spát. O filmu jsem slyšel dávno, ale ten český název ve mně evokoval něco pro děti. Ne, tohle není pro děti, ale je to docela dobré pro rodiče, aby viděli, jak se mže jejich dítě také bavit. Je docela smutné, že po více jak třiceti letech je snímek stále nesmírně aktuální.

Chronic (Chronic, 2015) - 60 %

Tim Roth je dobrý, snímek je hodně depresivní, a to jsou jeho hlavní prvky, které vás upoutají. Umírání není jednoduché a není ani jednoduché se s ním dennodenně setkávat a vlastně pomáhat lidem, aby to umírání bylo lepší. Snímek není tak dějový, je pomalý, ale tušíte, kam spěje. Není to snadné sledování.

Najal jsem si vraha (I Hired a Contract Killer, 1990) - 60 %

Aki Kaurismäki je skutečně minimalista, kdy teď v podstatě se třemi postavami - i když zakotvenými do společenského prostředí - dokáže ukočírovat zajímavý příběh, který má dobré východisko, jež ale není dle mého natočeno tak aby byl jeho potenciál využit naplno. Snaha muže nechat se zabít je ale absurdně zvláštní.

Zmýlená neplatí (I soliti ignoti, 1958) - 60 %

Na mě to má ze začátku hodně pomalé tempo, takže jsem se přistihnul při tom, že mě to vlastně moc nebaví a že tu je jen pár momentů, u kterých bych se bavil. Následně dojde k tomu, že film získává lepší tempo, postavy jsou živější, film je zábavnější, ale aby mě to skutečně uchvátilo, k tomu nedošlo.

Včera narození, Hamlet podniká, Nebe, Hello, Dolly!, Opilý anděl

Včera narození (Born Yesterday, 1993) - 40 %

Je to docela zábavné, má to docela dobré postavy, které jsou hrány skvělými herci, hlavně John Goodman je můj oblíbenec, ale je to pořád jenom remake. Snímek z roku 1950 je mnohem vtipnější, a to hlavně proto, že Judy Holliday je ve své roli prostě úchvatná. Melanie Griffith taková není, vlastně mi zrovna ona moc nesedla.

Hamlet podniká (Hamlet liikemaailmassa, 1987) - 60 %

Hamlet už úplně jinak. Nemůže se snímku vzít, že by neměl myšlenku, ale říkám si, jestli bylo až tak nutné tohle spojovat se Shakespearem a jeho jedinečnou divadelní hrou. Možná by to fungovalo i jednoduše jako film bez odkazu na tuto tragickou postavu. V mém případě by to možná fungovalo ještě o něco více.

Nebe (Heaven, 2002) - 75 %

Tom Tykwer má dar pro to, aby zachytil zajímavé lidské osudy, ale především z toho lidského hlediska. Tohle není zbytečně vyhrocené akční drama, i když by mohlo být, pokud by se to dostalo do americké produkce. Právě ale díky té lidské, poklidnější, niternější rovině je to ale zajímavější a více vás to zasáhne.

Hello, Dolly! (Hello, Dolly!, 1969) - 60 %

Jednoduše si nemyslím, že by byla Barbra Streisand tak skvělou herečkou a prostě mi ve většině filmů spíš vadí. Je to i případ filmu "Hello, Dolly!", kde jsou jiné prvky, které mě dovedly uchvátit. V první řadě skvělá choreografie, výborná režie Gena Kellyho, ale nebyl to příběh, který je takový jednoduchý.

Opilý anděl (Yoidore tenshi, 1948) - 75 %

První film, kde se ke Kurosawovi přidal jako herec Toshiro Mifune, a je to hned spolupráce velmi dobrá. Nejen, že Mifune ukazuje svoje mistrovství, ale především Kurosawa ukazuje, kde je jeho síla - ve filmu s příběhem, který v sobě mísí lidské prvky s takovými, které nejsou pro obyčejné lidi normální, třeba jako členství v Yakuze. A funguje to skvěle.

Le Havre, 102 dalmatinů, 4 dny v máji, The Tell-Tale Heart, Kluk na kole

Le Havre (Le Havre, 2011) - 60 %

Nemůžu si pomoct, ale tenhle snímek mě prostě nedostal. Aki Kaurismäki je zajímavý autor, ale tenhle film mi přišel tak nějak vyprázdněný, i když se vlastně snaží tvářit jako něco o něčem. Anebo jsem mu prostě odmítl věnovat tolik zájmu, kolik by si zasloužil. Důvody k superlativům ale prostě nevidím.

102 dalmatinů (102 Dalmatians, 2000) - 20 %

Po nějaké době jsem zjistil, že první hraný film s dalmatiny je špatný, ale když jsem se podíval na ten druhý, tak je ten první ještě v pohodě. Druhý film už je opravdu úděsný a první půl hodina e vlastně jen natahování o ničem, u kterého je jasné, kam vede. A pak... no a pak nepřijde nic, co by vás mělo překvapit.

4 dny v máji (4 Tage im Mai, 2011) - 70 %

Docela zajímavé, jak je možné natočit válečný film bez toho, aby to bylo nutně vyhrocené, aby zde byly bojové scény, ale přesto to bylo dostatečně silné. A to vlastně jenom proto, že je to o lidech a o tom, do jaké role je staví válka a jakou moc jim dává, anebo jakou jim bere. Velmi dobré postavy, které vás dovedou strhnout.

The Tell-Tale Heart (2016) - 45 %

Průměrný, až spíše trochu podprůměrný snímek, který ukazuje, jak je také možné pojmout Edgara Allana Poa, zachovat atmosféru jeho příběhů, ale přitom je pojmout trochu moderně. Jen kdyby se tolik nehrálo na voice over, který podle mě dojem z filmu kazí. Ještě kousek a dostalo by se to i na průměr, ale ten kousek prostě chybí.

Kluk na kole (Le gamin au vélo, 2011) - 80 %

Je to jenom kluk na kole, ale během toho, co ho sledujeme, toho prožije tolik, že by to jinému dítěti vydalo na jedno dětství. Na jednu stranu dětství zkažené, na druhou ale i krásné. Herecky naprosto výborný film, jenž ukazuje, že stačí opravdu málo, jen to dobře natočit a celkově dobře podat, abychom sledovali výborný snímek.