neděle 17. listopadu 2013

Den & Noc, Sightseers, Revelation Road 1 a 2, A Lady Takes a Chance

File:Day & Night poster.jpg
Den & Noc (Day & Night, 2010) - 95 %
Pixaři pořád ukazují, že animaci je možné posouvat dál, a to hlavně díky tomu, že přicházejí se skvělými nápady. Dávají volnost tvůrcům, kteří mají v hlavě skvělé ideje a pak je promění v něco tak krásného, jako je "Den & Noc". Tady se ukazuje, jak je animace krásná, když se jí chopí lidé s myšlenkou. Některé scény jsou zde skutečně nezapomenutelné a vy si budete říkat, jaká to je krása. A nechybí ani pointa, což je pro krátký film důležité.
Sightseers (2012) - 60 %
Celkem stále ještě mladý pár se vydává na road trip po Británii, mají k tomu karavan a záměry, které nejsou úplně jasné. Ona je celkem náladová, on je podivín. Rozhodně to nejsou postavy, do nichž byste se zamilovali na první pohled. Přesto se vám nějak dostanou pod kůži. Je to těmi divnými situacemi, které jdou až do absurdna, je to výběrem písní a také hereckými výkony, které jsou hodně... intenzívní, to bude správné slovo. Pokud máte rádi černý humor, tohle se vám může hodně líbit. Jinak asi spíš ruce dál. Co se filmu však nemůže nechat, tak naprosto dokonale zachycuje krásné prostředí Británie. Poslední scéna výborná.
Apokalyptický, postapokalyptický nebo alespoň svět změněný nějakou krizí, to jsou témata, která jsou dnes celkem oblíbená. Do takového světa se podíváme ve snímku "Revelation Road: The Beginning of the End". Jedná se o první část dvoudílné série, která se odehrává ve světě, jenž zkolaboval. V něm je hlavním hrdinou David A. R. White, herec s neskutečně dlouhým obličejem. Tenhle chlápek je něco jako moderní spasitel, pravděpodobně, i když první film nám moc nic neřekne. Náboženská tématika je však zřejmá, což je taky hlavní problém, který s tímto snímkem mám. Tedy kromě toho, že se jedná o herecký podprůměr (pánové Wise a Roberts prominou). Nemám rád řeči o spasiteli. Každý jsme svým spasitelem a je jenom na nás, jak moc si to poděláme. Velkým problémem je otevřenost a čekání na druhý díl.
Hned na začátku mě dorazilo, že celých deset minut zabírá opakování toho, co se stalo v prvním díle. Z tohoto důvodu jsem hned přemáhal touhu to vypnout a už se k filmu nikdy nevrátit. Řekl jsem si však, že jsem hlava otevřená a nechám na sebe působit co nejvíce filmů, i těch děsivě brakových. Ale to byl teprve začátek. Začínáme totiž flashbacky. Ty nám postupně řeknou, že bůh je do toho všeho zapletený víc, než bychom si mysleli. Pro mě osobně je to hle už jen z tohohle důvodu špatný film. Logicky je to aspekt, v němž se budu s mnohými rozcházet. Už jsem si myslel, že to konec zachrání, ale nakonec ne.
A Lady Takes a Chance (1943) - 70 %
Jako kdybych se najednou ocitl v jiném světě. Po barevných béčkových filmech, jsem se zase jednou rozhodl pro černobílý film s Johnem Waynem. Je to jako kouzlo, jako pohlazení bolavé duše. Z toho filmu hned od začátku čiší uvolněnost, lehkost, zábava. Jean Arthur se z města vydává pryč, aby něco zažila. Její kroky vedou na rodeo, kde samozřejmě potká Muže. Tím není nikdo jiný než Duke. Doslova skončí rovnou na ní. A láska může začít rozkvétat. Konfrontace městské holky s nezávislým chlapákem je příjemná, není tak zemitá, jak by to John Wayne dovedl (v komediálních rolích je ale neodolatelný), ale přesto se snaží. Stejně tak i Jean Arthur a je to hezké pokoukání.