úterý 15. dubna 2014

Barevný závoj, Panna nebo orel, Amorův úlet, Pianista, Lolita


Barevný závoj (The Painted Veil, 2006) - 70 %
Tohle se mi líbilo. Hezký, lidský příběh o tom, že se dělají chyby, pykáme za ně, někdy se jedná skutečně o trest úmyslný, ale následně jsou cesty, které nás přimějí k tomu, abychom si problémy se svou drahou polovičkou vyřešili, a zase je všechno dobré, dokud... Proč ne? Krásné prostředí asijského kontinentu, alespoň téhle čínské části, tomu celému dodává krásné kouzlo. Člověk někdy potřebuje celkem povedenou romantiku, která zbytečně moc netlačí na pilu. Norton se mi začíná líbit čím dál víc, což bude dáno jeho všestranností. A samozřejmě nesmím opomenout moji milovanou Dianu Rigg, která sice hodně zestárla, ale pořád je to pro mě někdo, proč se na film těším.

Panna nebo orel (Easy A, 2010) - 30 %
Tahle komedie ve mně prostě nic nezanechala. Pořádně si z ní nepamatuji ani jednu scénu, což je celkem dost špatné. Vím, že se mi nelíbila už ve chvíli, kdy sem se na ni díval. Přišla mi jen jako další z mnoha, i když je zde moje oblíbená Emma Stone a pár dalších zajímavých herců. No, ale když nic, tak nic. 

Amorův úlet (The Pleasure of Your Company, 2006) - 55 %
Je to dějově děsně předvídatelné a místy děsně blbé, ale stejně si nemůžu pomoct, byly tam místa, kdy jsem se zasmál a docela jsem se bavil. Takže proto dávám trochu vyšší hodnocení. Tahle komedie se nesnažila mít nějaké ambice, Biggs hraje pořád stejně, ale Isla Fisher je prostě krásná. Takže asi tak.

Pianista (The Pianist, 2002) - 80 %
Když jsem viděl v titulcích jméno Thomase Kretschmanna, myslel jsem si, že bude hrát nějakou klasickou nacistickou svini, ale byl jsem mile překvapen. Roman Polanski natočil film, který nevyniká brutalitou, válka byla taková, ale vyniká tím, že ji dokáže zachytit neskutečně syrově. Při některých scénách máte skutečně nepříjemný pocit, kdy vás mrazí z toho, co lidé dokážou. A je jedno, jestli to byli Němci, nebo později někdo jiný. Adrien Brody předvedl skvělé představení, příběhově to je poměrně klasický příběh z dané doby. Podobně silných, ale ještě krutějších příběhů bylo prožito mnoho.

Lolita (Lolita, 1962) - 95 %
Kubrick se plně vrhnul na díla, nad nimiž měl naprostou kontrolu, a nezačal nijak troškařsky, ale rovnou pěkně kontroverzně. "Lolita" byla ve své době velmi kontroverzní, no, ona je i dnes. Spolupráce s autorem, Nabokovem, pak vedla ke vzniku filmu, který je své kontroverze hoden. Už jen první pohled Jamese Masona (Humbert Humbert) na Sue Lyon (Lolita) jasně ukazuje, co se v profesorovi probudilo. Ta sebedestrukce je jasná od začátku geniální scénou s Peterem Sellersem, který na malém prostoru ukazuje své jedinečné herectví. James Mason byl pro roli vybrán naprosto dokonale, protože jeho pohledy vyjadřují přesně to, co mají. Je v něm ona potřená úchylnost, co je pro roli nezbytná. Když se zaměříte na ty jemné nuance, je to výsostný zážitek. Poprvé jsem měl mimochodem pocit, že k filmu skutečně sedí jeho hudební složka.