Vražda v Orient expresu, Atomic Blonde: Bez lítosti, Zabiják & bodyguard, Smrtihlav, Mindhunter (1. sezóna)

Vražda v Orient expresu (Murder on the Orient Express, 2017) - 70 %

Kenneth Branagh si možná přece jen vzal trochu velké sousto. Jeho pojetí Poirota se snaží být místy zbytečně až moc moderní, což mu dle mého nesedí v akčních sekvencích. Nelíbilo se mi ani provedení finálního odhalení, ale film měl docela drive a ten příběh Agatha napsala tak skvěle, že se asi zkazit nedá.

Atomic Blonde: Bez lítosti (Atomic Blond, 2017) - 55 %

Na jednu stranu je super, jak jsou zvládnuté akční scény, protože ty jsou zvládnuté prostě dobře, Charlize Theron je v nich úchvatná, ale na druhou stranu mě nedokázal zaujmout příběh, který zde byl vyprávěn. Když to skončilo, tak jsem si tak nějak říkal, jako je to fajn, ale co? Nic víc než dobrou akci mi to nedalo, ale ta ani nemusela mít příběh.

Zabiják & bodyguard (The Hitman's Bodyguard, 2017) - 60 %

Popravdě jsem doufal, že to bude ještě o něco vtipnější, než jaké to ve skutečnosti bylo. Hlavní dvojice byla fajn, chvílemi mezi nimi byla skvělá chemie, ale snímek má i svoje hluchá místa a popravdě má docela pomalý rozjezd. Salma Hayek je krásná, ale ke skvělému filmu tomu ještě něco chybí.

Smrtihlav (HHhH, 2017) - 45 %

Možná, kdyby snímek nenásledoval rok po filmu "Antropoid", tak by to bylo trochu lepší, ale nic by se nezměnilo na skutečnosti, že je to celé takové mechanické, bez emocí, prostě jen zachycení jedné historické události a nějakých těch krutostí. To mi přijde jako málo. Navíc z hlediska češtiny je to ještě horší.

Mindhunter (1. sezóna, 2017) - 80 %

Přiznám se, čekal jsem seriál, který bude více akční a více thrillerový, ale ono se ve skutečnosti jedná o psychologické drama, kde se vrazi jen zpovídají. Ale přesto to není špatné, naopak, daří se rozhovory vést tak, aby seriál nenudil. Přesto jsem čekal, že to bude ještě intenzivnější zážitek, než jaký jsme dostali.

Janatha Garage, Svatba mezi citróny, Vražda v Orient expresu, Kouzelná chůva a Velký třesk, Růžový panter znovu zasahuje

Janatha Garage (2016) - 60 %

Docela dobrý akční film, kde ale opět převládají akční scény, a to myslím co do kvality, ale nikoli do kvantity. Je to v nich správně namachrované, což se mi na indických filmech líbí, ale v tomto případě mě nedovedly v takové míře dostat ostatní aspekty filmu, kdy třeba postavy mi tolik nevadily, ale vývoj děje spíš neurazil, než že by nadchnul.

Svatba mezi citróny (Den skaldede frisør, 2012) - 55 %

Dobrý romantický film, který se ale celkově kloní spíše k průměru než někam výš. Je to dáno tím, že jsou zde sice nakousnuta zajímavá témata, ale nakonec nejsou až tak vyhrocena a nejsou až tak zásadní. Přijde mi to spíše jako snaha kořenit romantiku bez toho, aby to koření ale mělo smysl. Třeba homosexuální vztah nebo následky rakoviny jsou tu dějově tak nějak navíc, i když přirozeně zobrazené.

Vražda v Orient expresu (Murder on the Orient Express, 1974) - 70 %

Určitě to není špatné, ten příběh je sám o sobě prostě dobrý, ale zpracování s Davidem Suchetem mi sedlo mnohem více, i když tohle z roku 1974 má neskutečnou plejádu skvělých herců. Ty jsou výborní, snad až na Poirota, který mi ve Finneyho podání přišel opravdu až moc jako tučňák. Suchet u mě prostě vede.

Kouzelná chůva a Velký třesk (Nanny McPhee and the Big Bang, 2010) - 40 %

Tady je strašná škoda, že se v podstatě opakuje to, co bylo prezentováno v prvním filmu. Ten příběh je vlastně stejný, jen je tam trochu jiná rodina, což ale z filmu prostě nedělá druhý díl, ale jenom kopii. Je to smutné o to víc, že jsou zde zajímaví herci. Bohužel ani v tomto případě není narušeno, že opakovaný vtip není vtipem.

Růžový panter znovu zasahuje (The Pink Panther Strikes Again, 1976) - 70 %

Nemůžu si pomoct, ale z nějakého důvodu mi tenhle díl až tak vtipný nepřijde. On je pořád dobrý, al předchozí mě dostaly mnohem více. Na druhou stranu jsou zde scény, které prostě člověk normálně vymyslet nemůže. Na to musí mít skutečně hlavu a Blake Edwars ji s Frankem Waldmanem měli. A samozřejmě bez Sellerse by to nikdy nešlo.

Smrt na Nilu, Proti větru, Dr. Dolittle 3, Indignation, Vyšinutí

Smrt na Nilu (Deatch on the Nile, 1978) - 80 %

Tedy nevěřil jsem, že by mě tenhle příběh mohl dostat, minimálně proto, že ho známa navíc i proto, že je prezentován ve více jak dvou hodinách. Jenže tahle plejáda skvělých herců je tak oslňující a příběh Agathy Christie pořád tak skvělý, že jsem ke konci skoro ani nedutal, a to jsem věděl, jak to dopadne.

Proti větru (Des vents contraire, 2011) - 60 %

Příjemný - ve smyslu stylu, jakým byl natočen - film o tom, jak se rodina vyrovnává s tím, že od nich odešla matka. Anebo je všechno trochu jinak? Na konci dojdeme rozhřešení, což je rozhodně pozitivní. Snímek mi ale přece jen chvílemi přišel takový trochu unylý a lehce bez nápadu v tom, kam vést příběh v klidnějších momentech.

Dr. Dolittle 3 (Dr. Dolittle 3, 2006) - 20 %

Už jenom pro ty neskutečné dialogy a monology, které padají z postav, bych tenhle film odsoudil do záhuby. Tohle je tak prvoplánové a nabubřelé, chce to dojmout, chce to chytit za srdce tím, jak se teenagerka trápí, ale ve skutečnosti to dělá pravý opak. Ale v klidu, alespoň je zde happy end. A přede mnou ještě dva díly... No páni!

Indignation (2016) - 60 %

Snímek o jednom chlapci v jedné těžké době, který si neuměl poradit se svými rodiči a vlastně nakonec ani pořádně se svým životem, což nakonec vedlo k tomu, co udělal asi v poslední minutě filmu, která mi přišla jako hodně zkratkovitá a nenaplňující. Herecky dobré, historicky zajímavě zasazené, ale tak nějak střídmé.

Vyšinutí (Yeon-ga-si, 2012) - 60 %

Korejci odvedli velmi dobrou práci a natočili kvalitní, profesionální film o jedné epidemii, která zachvátila zemi. Je to místy docela drsné, ale nějak jsem v tom postrádal něco víc, což bych asi očekával. Až na tu drsnější linku je to pořád dost americké, a to i v postavách a zápletce. Dobré, ale ne výjimečné.

Spojení Shaolinů, Táta šampión, Dohola, Hercule Poirot: Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota, Shinjuku kuroshakai: Chaina mafia sensô

Spojení Shaolinů (Da zui xia, 1966) - 80 %

To, čím Ang Lee exceloval s filmem "Tygrem a drak", nebylo něco naprosto nového, ale jen znovuobjevení a dotažení do vizuální dokonalosti toho, s čím přišel již v 60. letech King Hu. Výborná akční podívaná, která má překvapivě skvělé momenty a souboje, které jsou i na svou dobu velmi dobré. Pro milovníky akčních filmů krásná ukázka toho, že to šlo i před 50 lety.

Táta šampión (World's Greatest Dad, 2009) - 70 %

Není to až tak zvláštní film, jak by se mohlo zdát, ale rozhodně se zde řeší témata, která nejsou až tak tradiční. To celé je pak podáno způsobem, kdy se skutečně jedná o něco, co je na pomezí komedie a tragédie, přičemž komediální pojetí a odlehčení nakonec převládá. Jednoznačně zajímavý film, který stojí za zhlédnutí.

Dohola (Blow Dry, 2001) - 70 %

Není to skvělá komedie. Jsou zde momenty, kdy jsem si říkal, že je to až zbytečně vykonstruované tak, aby zde za každou cenu byly emoce. Pak jsou zde ale momenty, které jsme si s přítelkyní prostě užili a bavili jsme se. Finále je jedním z nich. To se prostě povedlo a vizuálně je výtvor opravdu nádherný. Mimochodem, Josh Hartnett má opravdu strašný anglický přízvuk.

Hercule Poirot: Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota (Agatha Christie's Poirot: The Labours of Hercules, 2013) - 90 %

Tady mi strašně učarovalo prostředí, které bylo prostě krásné. Nádherné Švýcarské Alpy, vrcholky, které jsou celoročně zasněžené a navíc minimum lidí. Takhle si představuji ideální dovolenou. A do toho je ještě dán příběh, který rozhodně není špatný, naopak je velmi dobrý a má překvapivé rozuzlení. Jako vždy. I když to není poslední díl Poirota, byl to poslední ke zhlédnutí, který jsem viděl. A tak na mě padla určitá nostalgie.

Shinjuku kuroshakai: Chaina mafia sensô (1995) - 70 %

Klasicky drsný Takashi Miike, který je v tomhle případě ještě takový temný a špinavý. Je vidět, že si svou formu a hyperstylizaci ještě hledal, ale už byl na dobré cestě. Hlavně měl natočit drsný kriminální thriller, což se mu v konečném důsledku také podařilo, a to více než dobře. Některé scény s vámi pořádně hnou.

Hold Me While I'm Naked, Hercule Poirot: Hra na vraždu, Welcome to Me, Jak přicházejí sny, Na západní hranici

Hold Me While I'm Naked (1966) - 20 %

Tohle je další film, který mi prostě nic neříká. Dívám se na to, snažím se v tom něco objevit, ale prostě nic. Jenom se dívám, a tu čtvrt hodinu v tom prostě nic nenacházím. Kromě celkem dobrých ňader. Ale předpokládám, že o tomhle snímek opravdu nebyl. Undergroundu prostě nerozumím a ani porozumět nechci. Budu se s tím muset smířit.

Hercule Poirot: Hra na vraždu (Agatha Christie's Poirot: Dead Man's Folly, 2013) - 80 %

Tak se pomalu blížím ke konci a musím říct, že jsem z těchto posledních případů nadšený. Není zde žádný špatný, na který by se nedalo koukat, ale je pravda, že takový není žádný v rámci série. Tenhle je dobře napínaný a nakonec ani nedojde na finální scénu, kde se odhaluje vrah před skupinou diváků. O tak rozuzlení stojí za to.

Welcome to Me (2014) - 50 %

To, že se tímhle způsobem upozorňuje na jednu specifickou nemoc, je rozhodně chvályhodné. To, že zde Kristen Wiig podává další ze svých skvělých výkonů je také pozitivem filmu. Jenže to je tak všechno, co mě na tom zaujalo. Ten příběh je takový těžko přístupný a popravdě je to vlastně docela klišovité, jen ozvláštněné možností, že se to někomu stát může. Nebo že je alespoň v podobném stavu mysli.

Jak přicházejí sny (What Dreams May Come, 1998) - 50 %

Příliš kýčovitý, podivný a v podstatě nic neříkající film, který se snaží ukázat, že obrazem je možné sdělit všechno. Tak úplně to není pravda. Herci se tady mohou snažit, co jim síly stačí, a také tak činí, ale stejně jsem měl nakonec pocit, že je to jen příliš líbivá pohádka, která se z diváka za každou cenu snaží vymačkat slzy.

Na západní hranici (West of the Divide, 1934) - 75 %

Taková pěkná klasika, která má ale docela dobrý příběh, jenž se točí kolem toho, že Waynova postava nemá rodiče, protože ti kdysi zahynuli. Jako správný desperát, ale takový ten waynovský, se vydává na cestu, aby zjistil pravdu o své minulosti a o svých rodičích. Zábavné, svižné a tak trochu to, co očekáváte.

Rukopis nalezený v Zaragoze, Hercule Poirot: Viděla jsem vraždu, Hercule Poirot: Vražda v Orient expresu, Svět podle Garpa, Stará Oklahoma

Rukopis nalezený v Zaragoze (Rekopis znaleziony w Saragossie, 1965) - 75 %

Velmi zajímavý snímek, který si rozhodně zasloužil restaurování a získání verze, která má téměř tři hodiny. Je to ukázka toho, jak je možné natočit historický epos, který nebude nezáživný, nebude nudný, zbytečně strojený a vážný. Tohle je lehké, rozmarné a navíc ke všemu ještě fantaskní a hlavně velmi dobré.

Hercule Poirot: Viděla jsem vraždu (Agatha Christie's Poirot: Hallowe'en Party, 2010) - 90 %

Na tomto příběhu je nesmírně krásné, jak se mu daří pojmout hororovou atmosféru, a to v podstatě jen díky noci, troše mlhy a správným záběrům. Tohle mu dává hodně navíc, stejně jako rozuzlení, které je podáno velmi temně a šíleně, což má na diváka ten správný efekt. Tyhle poslední díly jsou nesmírně propracované a povedené.

Hercule Poirot: Vražda v Orient expresu (Agatha Christie's Poirot: Murder on the Orient Express, 2010) - 100 %

Tenhle příběh mě naprosto dostal, a to nejen Agathiným skvělý základem, ale i provedením. Nesmírně temný příběh, kdy se Suchet rezervuje a většinu doby zastává pouze jednu hereckou polohu, která ještě přidává na depresi. Celkově je prostředí skvěle nasnímáno a přidává celkovému dojmu z příběhu, který je rozhodně netradiční a silný.

Svět podle Garpa (The World According to Garp, 1982) - 65 %

Dobrý film se silným příběhem, což se dalo vzhledem k předloze očekávat. Myslím si, že kniha je pořád výrazně zajímavější, což je dáno i tím, že mi snímek místy přišel až moc obyčejný, což je škoda. Robin Williams ale už v roce 1982 dokázal předvést, jak je skvělým hercem a že podobné role mu budou sedět nejvíce.

Stará Oklahoma (In Old Oklahoma, 1943) - 70 %
Takový ten klasický pohodový film s Johnem Waynem, kde on je za toho čestného chlapáka, ale té ženské to musí teprve dokázat. Samozřejmě, že se mu to nakonec povede, to by ani jinak nešlo, ale ta cesta je prostě taková příjemná, je to hezké, nic moc vážného se zde neřeší, ale není to prázdné. Příjemný film na krátké odpoledne.

Falstaff, Hračky, Aku no kyôten, Hercule Poirot: Sloni mají paměť, Hercule Poirot: Velká čtyřka

Falstaff (Campanadas a medianoche, 1965) - 70 %

Orson Welles byl jednoduše natolik dobrým filmařem a hercem, že mohl natočit prostě cokoli a v nějakém aspektu to bude skvělý film. Shakespeare nebyl nutně jeho doména, ale na poli jeho her předvedl skvělý přístup a to i v tomto případě, kdy zvolil netradiční polohu. Herecky je snímek naprosto výborný a Orson přesně věděl, na co má.

Hračky (Toys, 1992) - 60 %

Je to hodně zvláštní film, který už od začátku nesedne každému, ale mě se jeho naivita, dětinskost a přehnaná barevnost a hravost prostě líbily. Jsou to prvky, které dohromady dávají docela funkční společenskou kritiku, tedy hlavně tu vojenskou. Není to dokonalé, není to extra vtipné, ale ty postavy jsou krásně bizarní.

Aku no kyôten (2012) - 80 %

Takashi Miike zase ukazuje, jak je schopný režisér a jak moc se dokáže přizpůsobit. Ne, že by tohle nebyl drsný film, to střílení na konci je až moc realistické, ale tohle je hlavně film o tom, jak se šílenec může skrývat kdekoli. Takže milé děti, hlavně ve škole moc nepodvádějte, protože jinak budete mít pořádné problémy.

Hercule Poirot: Sloni mají paměť (Agatha Christie's Poirot: Elephants Can Remember, 2013) - 90 %

Tady je krásně vidět, jak je možné se soustředit na dva různé případy a nakonec zjistit, že Poirot i Oliver řeší nakonec jeden a ten samý případ, který je akorát hodně zamotaný, i když ono je řešení vlastně celkem jednoduché a divákovi se podaří jej docela brzy odhalit. Tedy relativně brzy v rámci série. Nijak to ale neubírá na kvalitě.

Hercule Poirot: Velká čtyřka (Agatha Christie's Poirot: The Big Four, 2013) - 90 %

Ne, už jen proto, že se zde skutečně objevuje Velká čtyřka, tady Poirot, Hastings, Japp a Lemon, si tenhle díl zaslouží co možná nejvyšší hodnocení. Tohle setkání prostě stojí za to, navíc když máte seriál nakoukaný a víte, že tohle je skutečně poslední setkání této čtveřice. Příběh mě maličko ve svém finále zklamal, ale Poirot tady rozehrál skutečně velkou hru, stejně jako jeho protivník.

Za zvuků hudby, Hercule Poirot: Tragédie o třech jednáních, Zůstat naživu, Two-Fisted Law, Gyakuten saiban

Za zvuků hudby (The Sound of Music, 1965) - 80 %

Přiznám se, že bych si to dovedl představit o hodinu kratší a pořád by to bylo stejně pozitivní a krásné a navíc bez nacistů, ale i s nimi je to dobré, i když jsem se bál toho, aby to nesklouzlo někam, kde to bude až příliš patetické. To se naštěstí nestalo a celá ústřední rodina je herecky i pěvecky úchvatná.

Hercule Poirot: Tragédie o třech jednáních (Agatha Christie's Poirot: Three Act Tragedy, 2010) - 80 %

Nedostalo mě to tolik jako jiné Poirotovy filmy z tohoto období, ale to jen příběhem. Docela mě zaujalo, jaké jsou používány filmařské nástroje, například detaily, prolínání obrazu. Tohle je ve snímku skutečně zajímavé. Poirot navíc nic neztrácí na síle a David Suchet mu skutečně dává ultimátní podobu. A ano, hodně mě překvapilo, jak se změnil Doyle z "Profesionálů".

Zůstat naživu (The Survivors, 1983) - 60 %

Walter Matthau a Robin Williams si tu docela dobře sedli a místy je tahle komedie i vtipná, ale stejně jsem se neubránil tomu, že je zde vývoj, který je takový podivný, a celé je to takové jednoduché a vlastně o nic moc nejde, i když se to má tvářit jinak. Ta finální myšlenka mi nakonec nepřipadala nijak zajímavá.

Two-Fisted Law (1932) - 60 %

Klasický příběh o tom, že čestný muž se dostává do osidel křiváka, který je postupně schopen udělat všechno pro to, aby toho čestného dostal. A když to nepůjde po dobrém (udávání, vydírání, pomlouvání), tak to půjde po zlém (dojde i na nějaké ty plány na zabití). Tim McCoy má ten správný kukuč, kterému můžete fandit.

Gyakuten saiban (2012) - 75 %

Takashi Miike předvádí něco, co by od něj fanoušci chtiví brutalit možná nečekali. Do anime stylizovaný film, který vychází z videohry pro Gameboy a zachovává si její aspekty, jako třeba šílené účesy, výborné technologické a sci-fi prvky a další skutečnosti, ale s tím, že se jedná zároveň o dobré soudní drama, které má místy docela drive a zajímavou zápletku. A není to vůbec krvavé, ale naopak mainstreamové.