čtvrtek 19. října 2017

24 týdnů, Chlapci z Pavelské ulice, Na úrovni, Aruitemo aruitemo, Stockholm, má láska




24 týdnů (24 Wochen, 2016) - 70 %
Silný snímek o tom, jak se zachovat ve chvíli, kdy se dozvíte, že se vaše dítě s největší pravděpodobností narodí postižené. A jak se zachovat ve chvíli, kdy se to začne kurvit ještě víc. Silné téma s velmi dobrými hereckými výkony, které nejsou zbytečně emotivní, pokud to skutečně není třeba. Němečtí filmaři umí se smrtí a postižením pracovat.

Chlapci z Pavelské ulice (A Pál utcai fiúk, 1968) - 65 %
Možná, kdybych snímek viděl poprvé jako dítě, tak mě zaujme více, ale asi už něco to dítě ve mně trochu zabilo, i když je pravda, že třeba "Knoflíkovou válku" mám pořád rád. Tady jsou některé scény, které mě dovedly velmi překvapit svou vizuální silou, ale samotná válka o plácek mě tolik neoslovila.

Na úrovni (A Touch of Class, 1973) - 60 %
Docela zábavný snímek s dobrým scénářem, který ale ztrácí na kvalitách s tím, jak stopáž postupuje. Začíná to trochu nudit. Aby to tvůrci zachránili, tak tomu dali konec, který je možná lehce neočekávaný, to v kontrastu s klasickým pojetím romantických filmů. Ale tohle není klasická romance. A ten konec je zasloužený.

Aruitemo aruitemo (2008) - 80 %
Japonci zase ukazují, že kromě bizarních filmů umí skvěle i ty niterné, konverzační, na první pohled s jednoduchým dějem, ale zásadní hloubkou. Takhle krásně ukázat nefunkčnost rodiny a přesto jasně potvrdit, že rodina je nezbytná, by nezvládl každý filmař. Ale Hirokazu Kore-eda si s tématem poradil skvěle.

Stockholm, má láska (Stockholm, My Love, 2016) - 25 %
Neneh Cherry pro mě byla do té doby neznámou osobností a popravdě, kdyby tomu tak zůstalo, asi bych se nezlobil. Film je jejím dokumentárním monologem, který v sobě určitě má nějaké hluboké myšlenky, ale mě Neneh Cherry nebavilo poslouchat a její hlas mě spíše uspával. Ani z toho architektonického hlediska mi to nepřišlo zajímavé.