čtvrtek 4. června 2015

Loni v Marienbadu, Kletba zlatého květu, Wallace & Gromit: Prokletí králíkodlaka, Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec, Otevři oči


Loni v Marienbadu (L'année dernière à Marienbad, 1961) - 60 %
Sebevíc se může mluvit o tom, jak je snímek převratný z hlediska narativu, nic moc to ale nezmění na tom, že vás nijak zásadně bavit nebude a že se ze sledování může dostavit rovnou i frustrace. Jsou snímky, které utvářely filmové dějiny, ale to nemusí znamenat, že se vám líbí. Pro mě je tenhle film jedním z takových převratných nezajímavých kusů.

Kletba zlatého květu (Man cheng jin dai huang jin jia, 2006) - 80 %
Tohle je snímek, který je prostě krásný na pohled. Strašně hezky se na to dívá, a to každou chvíli. Ta kompozice a smysl pro detail jsou místy naprosto neskutečné. A použití žluté je neuvěřitelné. A dokonce to má i příběh! Trochu tomu něco chybí, asi je to moc estetické, ale jinak bez emocí, ale stejně je to krásná podívaná.

Wallace & Gromit: Prokletí králíkodlaka (The Curse of the Were-Rabbit, 2005) - 75 %
Tohle je další krásná ukázka toho, jak stop motion animace prostě není mrtvé. Ale co navíc, je to parádní ukázka toho, že je možné podobné filmy natáčet se zajímavým příběhem, který je pěkně ujetý a navíc má výborný britský humor, a to jak slovní, tak i ten, co vychází z dění. Tohle bude bavit jak děti, tak i rodiče.

Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec (Talladega Nights: The Ballad of Ricky Bobby, 2006) - 80 %
V téhle komedii jsem zjistil, že se mi Will Ferrell hodně zamlouvá a že s J. C. Reillym jsou skvělá dvojka. Tady jim to prostě funguje, a i když má film dvě hodiny, tak mě baví. Táhne to příběh, který je výtečnou parodií závodnických filmů, kde si dělají srandu z klišé, ale přitom na nich i staví. Skvělé postavy, které mi zůstaly v paměti, a jsem rád, že jsem si snímek připomněl. Líbí se mi i napodruhé.

Otevři oči (Abre los ojos, 1997) - 70 %
Ve chvíli, kdy jsem viděl původní verzi, tak ani nemám chuť vidět "Vanilkové nebe", které je remakem tohoto Amenábarova filmu. Je to zajímavé, hlavně v tom smyslu, jak ti to hraje s vaší hlavou. Všechno může být sen, všechno může být realita a nic nemusí být propojeno. V závěru ale k pochopení dochází a rozhodně to není špatné.