pondělí 10. března 2014

Marie Antoinetta, Poldové, Žít a nechat zemřít, Šílený Max a Dóm hromů, Modrý samet


Marie Antoinetta (Marie Antoinette, 2006) - 55 %
Chvílemi jsem měl pocit, že sleduji snímek "Bling Ring", akorát z pohledu těch VIPek, kterým tentokrát nikdo nic nekrade, jen na ně komplotuje. Sofia Coppola pojala životopis ženy, která jí musela hodně uhranout, moderně, o čemž hned v úvodu svědčí i hudební složka, která je mimochodem skvělá. To, že jsou kostýmy úchvatné, to je jasné, ale jinak nějak není o co stát. Líbí se mi, že byla Sofie odvážná, že to zkusila jinak, ale je to jen krásné pozlátko, kde ty dějiny trochu umírají po přeslici. A jako že Kirsten Dunst nemusím, tak tady mi byla ještě o něco víc protivná.

Poldové (Cop Out, 2010) - 20 %
Jako že jsem skoro bezmezný obdivovatel tvorby Kevina Smithe, tak tohle jsem naprosto nepochopil. Bruce není špatný, ale je to pro něj celkem klasická role, Tracy Morgan je otřesný a ukazuje se, že v televizním, krátkém formátu je snesitelný, na jeho postavě "30 Rock" s mnoha vtipy stojí, ale to samé se ve filmu nekoná. Problém je i v tom, že Kevin Smith chtěl natočit komedii, ale podle všeho si ráno nedal vtipnou kaši. A tak kaše vznikla z tohoto filmu. Diváku trp.

Žít a nechat zemřít (Live and Let Die, 1973) - 90 %
Nádherná titulní píseň od Paula McCartneyho a krásná Jane Seymour, což je další z mých oblíbených, dnes už trochu starších krásek. Roger Moore je pro mě asi nejoblíbenější herec v bondovské roli, protože mi prostě sedí jeho charisma, jeho šarm a jeho britská suchost, která je taková ještě o něco bezprostřednější než v případě Seana Conneryho. Navíc tenhle film ze starších bondovek ještě před Brosnanem znám asi nejlépe. Ten úvod s úmrtími agentů je prostě povedený. A pak to pokračuje dál. Mr. Big, Tee Hee, běh po krokodýlech, tohle už jsou prostě ikonické scény.

Šílený Max a Dóm hromů (Mad Max Beyond Thunderdome, 1985) - 65 %
Film je asi potřeba brát jako rozvíjení mýtu, kde se setkáváme s dalšími postavami, jsme svědky toho, jak se Max snaží stát gladiátorem, je zde město, které by skutečně mohlo fungovat jako apokalyptická verze děsivého ráje - anebo jemného pekla - a nakonec je zde i snaha vyvolat určité emoce. Konfrontace civilizace s lidskou divokostí je zde neskutečně silná, ale trochu se v tom ztrácí příběh, který je místy hodně na efekt. Mel s dlouhými vlasy je ale rozhodně pořád dobrý.

Modrý samet (Blue Velvet, 1986) - 100 %
Líbí se mi přirovnání Lynchovi tvorby k návštěvě kina. Toho voyeurismu je zde skutečně požehnaně, stejně jako je voyeurem každý divák v kině. Na "Modrém sametu" je to krásně vidět na osobě Jeffreyho (Kyle MacLachlan), kdy on není unášen událostmi, ale stejně jako divák si on vybere, že něco podnikne. Divák se rozhodne, že půjde do kina, Jeffrey zase, že bude sám řešit případ. A oba se pak dívají, nechávají se unášet zážitkem. I pro diváka je pak ta podívaná někdy nepříjemná, i když většinou asi ne tolik jako pro Jeffreyho. Jedna z nejlepších rolí Kyla (samozřejmě až po Daleovi Cooperovi), mého velkého oblíbence, navíc krásná a nevinná Laura Dern a k ní démonická a šílená Isabella Rossellini. O tom, že skutečným démon je zde Hopper se snad ani mluvit nemusí. S každou scénou máte pocit, že všechno je dokonale do detailu promyšlené. A ono je.