Tajemství hradu v Karpatech (1981) - 90 %

Tajemství hradu v Karpatech (1981)

K filmu "Tajemství hradu v Karpatech" jsem se dostal díky komiksu "Tajemný hrad v Karpatech" od Petra Kopla. Neměl jsem nikdy tu čest s předlohou Julese Vernea, ale musím říct, že obě české adaptace na mě udělaly dojem, i když každí trochu jinak. Petr Kopl si mě získal díky propojení různých příběhů ze světoznámých literárních děl do jednoho a tím, jak dokáže pracovat s humorem, film si mě zase získal proto, že je neskutečně zábavný a že ukázal, jak chytré komedie dokázali Češi v minulosti točit. Zábavné, úsměvné, absurdní a krásně šílené, ale přesto chytré, a to od začátku až do konce. A hlavně ten jazykový humor, ten je naprosto nepřekonatelný. Takhle si s češtinou dnes umí hrát jen Zdeněk Svěrák.

Filmu vévodí skvělé herecké obsazení. Michal Dočolomanský, Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský. A to jsou jen jména čtyř hlavních postav. Objeví se zde i Míla Myslíková, Jan Skopeček, Helena Růžičková, Ladislav Županič nebo Otakar Brousek st. Tohle obsazení dalo vzniknout skutečně unikátní adaptaci Julese Vernea, na což jsme ale byli u nás celkem zvyklí. "Vynález zkázy" nebo "Ukradená vzducholoď, oba od Karla Zemana, budiž toho důkazem. "Tajemství hradu v Karpatech" je zajímavé především svou osobitostí, svým speciálním přístupem k látce a v tom, že místy je to skutečně parádní absurdita.

Nad vesnicí Vyšné Vlkodlaky se vzpíná temný hrad, na němž sídlí šílený hrabě Gorc z Gorců a jeho děsivý nohsled, šílený vynálezce Orfanik. Oba naprosto nezapomenutelně podáni Milošem Kopeckým, respektive Rudolfem Hrušínským. Do oblasti se dostává hrabě Teleke z Tölökö, jehož jméno je vystaveno častým zkomoleninám. Jeho zase naprosto neodolatelně pojal Michal Dočolomanský, kterého jsem si už jako dítě zamiloval v roli Nicka Cartera ve filmu "Adéla ještě nevečeřela". I tentokrát mě přesvědčil, že to byl jeden z nejzábavnějších herců své doby, navíc díky svému obličeji velmi snadno zapamatovatelný a snadno ztotožnitelný s rolí skutečného hrdiny. Škoda, že v posledních letech svého života (zemřel 2008) se už herectví v podstatě nevěnoval.

Příběh se točí kolem toho, že se Teleke snaží dopadnout Gorce, který uvěznil jeho krásnou snoubenku. Nic však není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a myslím, že závěr je skutečně geniální ukázkou toho, jak sice vytvořit happy end, ale v naprosto jiném smyslu slova. Z takových scénářů by se měli Američané učit. No, on je problém v tom, že bychom se z nich měli učit i my, protože komedie, které se u nás dostávají do kin v poslední době, sází jen na to, že blbý vtip je dobrý vtip, protože ho každý pochopí. Skvělé herecké výkony, výborný scénář, absurdní humor, to je krásná ukázka toho, jak naše kinematografie uměla něco nabídnout.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, že Češi uměli točit krásné a chytré komedie.

Hodnocení: 80 % za skvělý příběh prodchnutý humorem sci-fi a hlavně výbornými herci

Pařba na třetí (2013) - 60 %

Pařba na třetí (The Hangover Part III, 2013)

Doufal jsem, že třetí "Pařba" bude pecka, že to bude něco podobného jako jednička, dokonce jsem se o tom přesvědčoval ještě pěkně dlouho po tom, co zmizely z plátna úvodní titulky, ale nakonec jsem musel sám uznat, že to, jak moc jsem se bavil, bylo úměrné tomu, jak moc jsem se bavit chtěl, nikoli tomu, jak moc zábavný snímek ve skutečnosti byl. No, to byla zase jedna dlouhá věta, ale snad jsem vyjádřil, co jsem chtěl. Očekávání vysoká, vysoká naděje, ale ten konečný dojem spíše negativní, ač tomu hodnocení úplně nenasvědčuje. Ta negativita vyplývá spíše z toho, že jsem prostě čekal nějakou ohromnou pecku a ono to bylo prostě jen dobré. Asi jako když vám má kuchař připravit hovězí na způsob, který jste ještě neměli, vy si od toho hodně slibujete, ale nakonec zjistíte, že to je to pořád jenom vařené hovězí.

Wolf Pack je dobrá a vrátil jsem se k nim rád. Připosražený Stu, který vždycky vyvede neskutečnou bejkárnu, Doug, na kterého se většinou zapomene, protože jeho úloha je obvykle minimální, Phil, který je s tváří Bradleyho Coopera prostě největší frajer ze všech, a nakonec, asi největší hvězda mezi všemi, magor Alan v podání dokonalého Zacha Galifianakise. Jeho postavu si buď zamilujete, anebo ne. Vzhledem k tomu, že jsem šel na třetí díl s přítelkyní a ona byla touto sérií ještě neposkvrněna, zjistil jsem, že Alan opravdu nebude sedět každému. Vzhledem k tomu, že trojka se točí opět okolo něj, je to docela problém.

Alan sám má problém. Pořádný problém. Koupil si žirafu, ale nějak mu nedošlo, že když ji bude sám převážet, cestou potká mosty, jejichž výška není dostatečná. Způsobí na dálnici pořádné problémy a jeho otec mu dá najevo, snad poprvé v životě, že se na něj zlobí. Pohádají se a otec dostane infarkt. Umírá. Alan je z toho dost špatný, ale ještě hůř na tom jsou lidé kolem něj, protože vidí, že se Alan dostává hlouběji do psychických problémů. Chtějí ho proto odvézt do ústavu, kde mu pomohou. Ve čtyřech, jak jinak, odvážejí Alana do ústavu, ale tam se ani nedostanou. Cestou zjistí, že jejich starý známý pan Chow jim způsobil pěkné problémy.

No, jak je patrné, ta pařba v názvu nějak nesedí, protože nějaká skutečná pařba tu zrovna moc není. Koneckonců, ani ta opice (hangover) se tu nevyskytuje. Až na samý závěr, který je snad nejlepším momentem celého filmu, což je trochu smutné. Přesto se ale daří bavit. Postavy se nezastaví, tvůrci se snažili o dynamickou podívanou, která tentokrát stojí hodně na Chowovi, který vyznění filmu místy mění z komedie na pořádné drama, a to celkem drsného ražení. Tohle se mi líbí. Film získává novou dimenzi. Je na tom vidět, že je to snaha ukončit trilogii velkolepě, ale ono pořád jde sakra jen o to, aby chytli jednoho malého Číňana. Některé scény jsou nezapomenutelné, hlavně ten závěr, ale ten humor najednou není tak třaskavý. Sice by mě zajímalo, jakby to mohlo pokračovat, ale čtvrtý díl už raději ne.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, jak jde natočit pařbu bez pařby.

Hodnocení: 60 % za to, že už to není kopie prvního filmu, ale něco tomu chybí

186 Dollars to Freedom (2012) - 20 %

186 Dollars to Freedom (2012)

Camilo Vila není zrovna režisérem, který by toho za svou kariéru vytvořil mnoho. A to i přesto, že natáčí již od roku 1975. Za téměř čtyřicet let natočil celkem šest celovečerních filmů a režisérsky se podílel na dvou seriálech. Seriál "18 kol spravedlnosti běžel i na našich televizích. Jinak se s tímto režisérem moc neznáme. Na levných DVD se u nás objevil jeho horor "Zatracená duše", s nímž jsem zatím ještě neměl tu čest. Za pozornost pak v podstatě nestojí nic z režisérovy tvorby, a to bohužel ani snímek "186 Dollars to Freedom". Tohle docela zamrzí, protože ta výchozí situace není špatná.

Jedná se o příběh na základě skutečných událostí, k nimž došlo v roce 1980. Scénáře se ujal Monty Fisher, pro něhož je to vlastně první pořádný film, na němž spolupracoval jako tvůrčí osoba. Je to celkem znát. Jenže problém je i v režii samotné. Ale k příběhu. V roce 1980 se mladý americký surfař dostal do Peru, aby tu sjížděl nějaké ty pěkné vlny. To se mu poštěstí, ale výlet do Peru si rozhodně nebude pamatovat proto, že zde mohl sjíždět parádní vlny, ale proto, že zde byl zatčen za převážení drog. Výchozí situace rozhodně není špatná, ale stane se, že ani taková výchozí situace není využita. To je přesně tenhle případ.

Většina filmu se odehrává ve vězení, což je prostředí, kde se mohou odehrávat skutečně silné příběhy - "Vykoupení z věznice Shawshank". Jenže to pro "186 Dollars to Freedom" neplatí. Jdou zde některé scény, které mají náběh na to, aby zaujaly, ale je jich tak málo. Náš mladý Američan se snaží z vězení dostat, jak to nakonec dokáže, to nám napovídá název, ale jde především o to, s kým se ve vězení setkává a jací ti lidé jsou. Jasně, že nejsou hodní, jsou to spíš pořádní šmejdi a sem tam provedou nějakou hnusnou věc. Přesto je snímek neskutečně sterilní a nudný.

"186 Dollars to Freedom" by měl být snímek, který vás vezme za srdce, snímek, při kterém si budete říkat, že to ani není možné, co se všechno děje. Tohle by měl být film, kde budete s hrdinou silně soucítit, ale místo toho dostáváte nudnou podívanou, u níž doufáte, že brzy skončí. Ani hlavní postava nestojí za pozornost a nedokážete se s ní sžít. To je špatně. Tohle si hlavní postava takového filmu nemůže dovolit. Když se tohle všechno spojí s tím, že režisér není schopen pořádně vygradovat alespoň jeden dramatický moment, získáváte něco, co vás skutečně odradí od toho, abyste se o tenhle snímek zajímali, nebo ho dokoukali. Nevěnujte mu pozornost. Já už tu chybu podruhé také neudělám.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět příběh podle skutečné události, který s vámi nic neudělá.

Hodnocení: 20 % za to, že to chce mít silný příběh, ale nechalo ho to někde na půli cesty, navíc pořádně přejetý

Hostitel (2013) - 25 %

Hostitel (The Host, 2013)

Stephenie Meyer si udělala na poli spisovatelském jméno díky knižní sérii "Twilight", kterou jsem neměl to potěšení/tu smůlu (závěrů se vyvaruji) číst. Jedná se o velmi oblíbenou sérii, která je zaměřena na mladé dívky a na ženy v domácnosti, které si chtějí ten život trochu prozářit nějakou tou krásnou mladou láskou, která dokáže překonat všechny překážky a na konci bude možné říct ono známé: "A žili spolu šťastně až do smrti." Některým lidem se z těchto příběhů udělá šoufl, ale svět je očividně potřebuje. Najde se pak totiž spousta dalších autorů, kteří se úspěch pokusí napodobit. Tentokrát se ale úspěch pokusila napodobit sama Meyer.

Stephenie Meyer má celkem dobrá nápady. Udělat romantické hrdiny z upírů a vlkodlaků není tak špatné, dalo by se z toho vytřískat něco, co by se dalo nazvat romantickým hororem, ale v jejím případě je to romantika. Srovnávám podle filmů, které sama produkovala a tím i posvětila. Další nápad, ten pro knihu "Hostitel" a její následnou adaptaci, byl také celkem zajímavý. Mám rád sci-fi a dobré sci-fi vždy rád ocením. Meyer přišla se zajímavým světem. Země je ovládána tvory, kteří si berou lidská těla jako svá hostitelská. V podstatě každý člověk na Zemi v sobě má svého symbionta, který přebírá kontrolu nad tělem. Lidské já se skrývá kamsi do pozadí. Přesto existuje ještě pár lidí, kteří se snaží invazi odporovat a bojují proti vetřelcům.

Hostitelem pro vetřelce se stala i Melanie, jenže v jejím případě to nevyšlo tak, jak by mělo. Melanie byla divoška, která se zamilovala do chlapce. Wow, že? To jsme nečekali. Jenže byla zajata a to jejího těla byla vpravena Duše, tedy vetřelec. Splynutí nevyšlo proto, že Melanie byla silně zamilovaná. Její symbiont nepřevzal kontrolu nad tělem a Melanie se brání. To je dobrý prvek, protože to začíná být skutečně zajímavé sci-fi. Taková kombinace "Invaze lupičů těl" a "Hvězdná brána". Proč ne? Pak ale film začíná padat na ústa s tím, jak se z něj stává romantický film. Nic jiného. Svět jen naznačen, jsou zde pravidla, ale k čemu to všechno je, když na to je naroubován klasický romantický příběh. Láska, překážky, láska. Jednoduché schéma, které bude pořád a pořád kopírováno.

Fajn, tvůrci přišli s celkem zajímavým nápadem. Melanie a její vetřelec, Wanda, se nakonec začnou nějak kamarádit a jsou schopny v jednom těle fungovat. Jenže Melanie miluje jednoho člověka, a Wanda, na základě poznání toho, co je to láska, se zamiluje do někoho jiného. Mohla by to být docela zábava, nebo alespoň úchylárna, protože tohle je milostný čtverec, který má tvar trojúhelníku, ale celé tohle je samozřejmě velmi sterilní a nemůžeme očekávat, že nás tvůrci něčím překvapí. Žádné dobré vtipy, žádné prasečinky, ani pořádná psychologie. V konečném důsledku je to tak obyčejná variace na "Twilight", kdy se holka nerozhoduje mezi vlkodlakem a upírem, ale mezi dvěma s prominutím tupci. Stepehnie Meyer se tak vlastně opakuje, a tam kde nechala vlkodlaka Jaka najít lásku v Bellině dceři - takže místo mámy dceruška (a to trochu úchylné je, co si budeme povídat, hlavně když nad tím pak všichni pokyvují, jak je to správně) - tak v tomhle případě je to vyřešeno o něco jednodušeji. Ale přece vám neprozradím konec.

Moderní trend červené knihovny je daný. Příběhy jsou naprosto stejné jako vždycky. Jde o lásku, která musí dojít naplnění, ať je sebeblbější a nesmyslnější. I když se k sobě dva nehodí, scénář jim předepíše, že spolu být musí. Viz například "Nádherné bytosti". Jenže to byl aspoň film, který nebyl tak sladkobolný. Aby ta romantika nevypadala furt stejně, koření se nějakým tím fantastickým., hororovým nebo sci-fi prvkem. Jenže je to jako kořenit chleba s tím, že čím víc soli na něm bude, tím méně bude chlebem. Jenže ve skutečnosti bude chleba stále chlebem, jen už se nebude dát jíst.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, jak se milostný trojúhelník proměňuje na milostná čtverec.

Hodnocení: 25 % za... no asi za to, že se na to chvíli dá koukat

24 Hour Love (2013) - 10 %

24 Hour Love (2013)

Někdy, když se díváte na filmy, říkáte si, že něco horšího už snad ani nemůžete vidět. Jenže oni vás pak různí tvůrci překvapí tím, že to ještě jde, že to jde pořád hůř, jen je třeba vyčkat a narazit na ty správné kraviny a šílenosti. Takovým případem je i snímek "24 Hour Love". Je to povídkový film a je to černošský film, ale rozhodně se nejedná o obnovení úžasného žánru, kterému se říká blaxploitation. Filmy, které mají výhradně černošské obsazení, se poslední dobou vydávají spíše cestou romantický komedií anebo naopak drama o lásce. V některých případech to vypadá velmi obdobně, protože stejně není čemu se smát.

"24 Hour Love" je přesně takovým snímkem. Je to vlastně pohádkový film, který se skládá z celkem sedmi povídek, kde se lidé baví o vztazích, sexu a hlavně naprosto o ničem. Ty povídky jsou všechny tak nudné, až je to k neuvěření. V podstatě šlo o to dostat do jedné místnosti několik lidí (jednoho a více) a nechat je kecat, někdy rádoby zábavně, ale většinou naprosto klapali hubou naprázdno. Je to strašně deprimující dívat se na film, který vlastně nemá co říct, i když právě to, co se zde říká, by mělo být jeho základním obsahem, snad i poselstvím, pokud to tak můžu nazvat. Jednotlivé povídky jsou popsány v krátkosti zde:

1. Manželka má jít na schůzku se zákazníkem, který stojí o koupi domu, a manžel žárlí. 
2. Manažer hudební hvězdy neunese, když ona chce přejít k někomu jinému. 
3. Žena zjistí, že je těhotná, přítel je celkem v pohodě, ale musí pořešit, co bude dál. 
4. Ona pracuje, on se válí doma a jí to očividně točí, ale v klidu, ono se to vyřeší. 
5. Žena se zpovídá z toho, jak jí muž jejího srdce zničil. 
6. Tři kamarádky tlachají o chlapech 
7. Chlapi na basketu - měli hrát, ale místo toho se zakecali o ženských, překvapivě 

Děsivé. Skutečně není o čem mluvit, ale nakecá se toho strašně moc. Nejzajímavější je pak příběh s ženou, která se zpovídá. Celou dobu kamera zabírá pouze ji, což je velmi dobrý herecký výkon, ale nikoli zas tak obdivuhodný. Spíš šlo o to se nesmát a aspoň trochu se vžít do role. Tahle povídka má pak ještě dovětek v závěru, který vás možná probudí, protože zde zasní výstřel. Jinak ale není o čem mluvit. Někdy jsou herci afektovaní, někdy se snaží dát najevo nějaké emoce, ale většinou jsou neskutečně neutrální, neskutečně neohební a rigidní. A možná i frigidní. Není to sexy, není to zábavné, není to poučné. Není to prostě nijaké. Sedm naprosto nezábavných povídek bez obsahu, kterými někdo chtěl ukázat, že umí natáčet. Problém je, že neumí.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, že se dá natočit opravdu všechno a ještě se to chce brát vážně!

Hodnocení: 10 % za to, že si z nás tvůrci trochu udělali srandu

Jack Reacher: Poslední výstřel (2012) - 65 %

Jack Reacher: Poslední výstřel (Jack Reacher, 2012)

I když název připomíná starší film "Vinnetou - Poslední výstřel", rozhodně nečekejte takový doják, jako u této klasiky podle Karla Maye. Jak už jsme si jednou řekli, Tom Cruise většinou přežije konec filmu. Tohle je prostě pravidlo, které se neporušuje. Takový hollywoodský zákon. Když už se Cruise upíše filmu, počítá s tím, že v závěru bude živý, ať už tedy bude v poslední scéně, či nikoli. Ve filmu "Nevědomí" se mu to podařilo originálním způsobem, ale v případě snímku "Jack Reacher: Poslední výstřel" zase tak moc mít obavy nebudeme. To je jako kdyby měl zemřít Jason Bourne. Všichni dobře víme, že tohle jsou agenti, kteří prostě neumírají.

Ano, Jack Reacher je také agent, a to špičkový. Koneckonců, on toho má s Jasonem Bournem společného celkem dost. Vychází s literární předlohy. Tu napsal britský autor Lee Child, který má o Jacku Reacherovi již 17 knih a ta osmnáctá je na cestě  právě letos. Jedná se tak o celkem plodného autora, jehož knihy jsou uznávané a on se věnuje v podstatě pouze Reacherovi a jeho osudům. Druhá skutečnost, která Bourna přibližuje Reacherovi je fakt, že se jedná o velmi schopného člověka, který dokáže vyřešit problémy, nad nimiž by ostatní ztroskotali. Hlavně pokud se týká záchrany vlastního života.

Jack Reacher však není specifický tím, že nezná svou minulost, tu zná poměrně dobře a pátrat po ní nemusí, ale je pověstný tím, že je vlastně duchem. Neví se, kde se nachází, když nechce, nikdo ho nenajde. Za to, když už se ukáže, vždycky to znamená, že došlo k problémům, u nichž je ho třeba, protože nikdo jiný by je nedokázal vyřešit. Jsou to problémy, které většinou vycházejí z toho, že ta naše spravedlnost zlatá, je pořádně slepá. A nejinak je to ani ve snímku s Tomem Cruisem.

Dojde k zabití několika obětí. Není na to pěkný pohled a jedná se o jednu z nejlepších scén filmu. Především pak díky intenzívnímu dopadu na citlivého diváka. Ale tohle zamává s každým. Sledujeme lidi dalekohledem odstřelovače, a tak přesně víme, jakou oběť má na mušce. Nevinnou ženu, naprosto náhodné kolemjdoucí anebo... opravdu! On chce zabít dítě?! Šmejdi nehledí na to, kdo umírá a podle toho by se s nimi mělo zacházet. Odstřelovač je celkem rychle dopadne, ale jak to tak vypadá, sám sebe považuje za nevinného. Je na čase, aby se případu chopil Jack Reacher a zjistil, o co tady vlastně jde. Případ rozhodně není tak jasný, jak se na první pohled zdá.

Tom Cruise je dobrý akční herec, s tím se prostě nedá nic dělat. Dokazuje to každým dalším filmem a nedělá si moc vrásky z toho, že stárne. A je to dobře. Jeho akční scény jsou prostě výborné. Pravda, tohle není "Mission: Impossible", ale přesto tu najdete sekvence, které vás dostanou. Ostatní herci mu skvěle sekundují. Rosamund Pike je krásná žena a pokaždé, když hraje, mám z ní pocity velmi příjemné. Richard Jenkins pak pokračuje ve svých vedlejších rolích,v nichž je však vidět. Příjemným překvapením je pak přítomnost Wernera Herzoga, který by s tím svým obličejem měl hrát častěji. Jeho režisérská kariéra však také zaujme (např. "Upír Nosferatu").

Co mi přijde trochu slabší, to je samotný scénář. Vychází se z knihy "One Shot", která v češtině vyšla jako "Výstřel". Základ je dobrý, ale finální vyústění mi přišlo trochu jako zklamání. Pravda, podobné politické thrillery úplně nemusím, ale rozhodně nechci tvrdit, že bych byl naprosto zklamaný, jen si myslím, že snímek není až tak kvalitní, jak jsem si myslel, že bude. Režie je však poměrně jistá a dobrá, scéna s únikem v davu je naprosto famózní, bohužel ji tvůrci prodali celkem lacino už v traileru. Tom Cruise ale opět nezklamal, pochybuji však, že se s Jackem v budoucnu znovu setkáme. Spíš se budu těšit na Ethana Hunta.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, že Cruise dělá všechno proto, aby fanoušci zapomněli na nějakou tu kontroverzi.

Hodnocení: 65 % za to, že se Cruise snaží a vychází mu to, ale příběh zase tolik neoslňuje, i když závěr je fajn

Poslední valčík (1978) - 80 %

Poslední valčík (The Last Waltz, 1978)

Martin Scorsese není jen skvělý režisér, ale on je i skvělý dokumentarista a filmový teoretik. No, a v hudbě se podle všeho také celkem vyzná. Za svůj život natočil hned několik hudebních dokumentů a první, jemuž se chci věnovat, je o skupině The Band. Slyšeli jste o ní někdy? Já si o sobě myslím, že nejsem úplně hudební analfabet, ale přesto jsem o skupině The Band slyšel až ve chvíli, kdy jsem si pustil Scorseseho dokument/záznam koncertu s názvem "Poslední valčík". Tak něco málo k historii, ať víme všichni, o kom je vlastně řeč.

The Band je skupina, která vznikla v roce 1964 a od té doby koncertovala, vydávala alba, byla na cestách. Zformovali se v Torontu a úspěch se dostavil hlavně díky tomu, že koncertovali společně s Bobem Dylanem. Nejednalo se však o skupinu, která by byla známá jen díky tomuhle. V roce 1989 se stala součástí kanadské hudební síně slávy, o pět let později je přivítala i Síň slávy rokenrolová. Tohle není místo pro někoho, kdo by nic nedokázal. Jejich hudba spojovala country motivy, rokenrol a také rytmické prvky, ale v jejich hudbě by se našlo více vzorů. Životnost kapely však nebyla příliš dlouhá. to se s velikány však stává. Vzpomeňme na má nejmilovanější, na Beatles.

The Band se na svět podíval ve dvou obdobích. Nejprve v letech 1964 až 1977 a pak v letech 1983 až 1999. V období nejslavnějším, tedy v období prvním, byla skupina složena z následujících členů:

• Rick Danko (baskytara, zpěv, kontrabas, housle, pozoun, kytara)
• Levon Helm (bicí, zpěv, mandolína, kytara, baskytara, kontrabas)
• Garth Hudson (klávesy, saxofon, akordeon, dechové nástroje)
• Richard Manuel (piano, zpěv, bicí, varhany, marimba, lap slide kytara)
• Robbie Robertson (kytara, zpěv, harfa, melodica)

Rozpětí co do počtu nástrojů je vskutku fascinující a ti lidé byli multinstrumentalisté. Obdivuhodné. Pro druhé období existence The Band se vrátili téměř všichni, kromě Robbieho Robertsona. Bohužel záhy po znovu obnovení kapely umírá Richard Manuel a z původního složení tak zbývají tři členové, kteří to válí s dalšími hudebníky až do konce, tedy do roku 1999, kdy umírá Rick Danko. V současné době je po smrti i Levon Helm a je v podstatě jasné, že už se kapela znovu neobnoví.

Tolik historie povšechně, nyní k tomu, proč vlastně došlo k několikaletému období pauzování, kdy spolu členové nehráli. Uvědomili si, že na to vlastně nemají. Tedy hudebně ano, ale pod sebe navzájem potřebovaly odstup, už spolu prostě nemohli hrát. Byli unavení, byli zpruzení a na sebe místy dost nasraní. A tak to prostě na nějakou dobu zabalili. Krize přijde. Lucie nebo System of a Down by o tom mohli vyprávět.

Kapela si však uvědomovala, že by si fanoušci zasloužili rozloučení, které bude skutečně stát za to. A tak vznikl projekt "The Last Waltz". Největší koncert kapely, kde se k nim připojí i skvělí hosté. Tam se k nim přidal i Scorsese, který chtěl koncert zaznamenat a zároveň zaznamenal i důvody toho proč vlastně ke koncertu a k "odpočinku" došlo. Jednalo se o velkou událost, a to především koncentrací hvězd. No jen považte: Bob Dylan, Muddy Waters, Paul Butterfield, Neil Young, Joni Mitchell, Van Morrison, Dr. John, Neil Diamond, Eric Clapton a přidal se i Ringo Starr. Tohle byla pořádná akce. A i když ty písně neznám, i když jsem o The Band slyšel poprvé, z dokumentu/záznamu koncertu se na diváka alespoň částečně přenese ta skvělá atmosféra, stejně jako se na něj přenáší atmosféra kapely v době ukončení spolupráce. Z hlediska souvislostí se divák dozví dost na to, aby pochopil význam kapely, stejně jako i nutnost rozpadu. Martin Scorsese tak ukázal, jak skvělým je pozorovatelem a jakou má schopnost zachytit významné okamžiky, a to jak rozmáchle, tak i vnitřně.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, jak vypadá natáčení koncertu od profesionála.

Hodnocení: 80 % za skvělý koncert

Chlap na roztrhání (2012) - 15 %

Chlap na roztrhání (Playing for Keeps, 2012)

Gerard Butler je typ chlapa, z kterého mají ženy v kalhotkách rybník, ale zároveň je to podle všeho i ten typ, který rybník dokáže vlastníma rukama vykopat, kdyby si to přály jeho děti. Sexy chlap, který už má na to, aby hrál otce od rodin a mentory dětí, s nimiž vychází přátelsky, i když jeho ruka je tvrdá, vždy však spravedlivá. Prototyp hollywoodského herce, který může díky svému charisma hrát cokoli, a to bez ohledu na to, co se nám vlastně snímek snaží sdělit. A to, co se nám snaží sdělit snímek "Chlap na roztrhání" je trochu děsivé.

"Chlap na roztrhání" je klasickým hollywoodským filmem dnešní doby. Bohužel je to označení silně pejorativní. Není to áčková produkce, velký biják, ale je to menší americký projekt. To znamená, že se musí líbit, aby na něj lidé šli, aby se lístky prodávali. Prodávat se budou, pokud bude splněno několik základních atributů. Charismatický hrdina? Splněno. Nějaká ta pěkná ženská? Splněno. Outsider, který něco dokáže? Splněno. Problémy, jež se zdají nepřekonatelné pro dosažení štěstí? Splněno. Štěstí za každou cenu? Splněno. A samozřejmě - romantika? Splněno, ač způsobem, který je více jak povrchní.

Romantické komedie jsou neskutečně alibistické. Diváci chtějí romantiku, tak jim ji dáme za každou cenu. "Chlap na roztrhání" je přesně takový příklad. Jeho negativita vyplývá z toho, že je vlastně jedno, jak debilní bude příběh, jak nesmyslně se budou lidé chovat a jak pokroucené hodnoty budou vyznávat, je hlavní, aby dvojice, která by spolu na základě nějakého prazvláštního vzorce měla být, také na konci filmu skončí v náručí. A když říkám za každou cenu, myslím tím za každou cenu.

Gerard Butler, respektive jeho postava George, je šmejd, protože vlastně přišel rozvrátit rodinu. Matt, současný partner Georgovi bývalky, je pěkný přizdisráč, co si budeme povídat. Ale pěkně popořadě. George chce být blíž svému synovi, na kterého pěknou dobu kašlala. Byl fotbalovou hvězdou. A když říkám fotbalovou, myslím klasický fotbal, nikoli ten americký. Hvězda jeho formátu se nemusela starat o rodinu, stačilo, když se staral o sebe a svou práci. Jenže už skončil s kariérou a musí zkusit něco jiného. Chce být synovi blíž, udobřit si ho.

To je sice hezké, jenže mu to nejde. Jako otec je neschopný, i když se nám některé scény snaží říct opak. Kašle na svého syna pořád, ač nakonec on je tím vítězem. A to vítězem naprostým. Aby cestu neměl tak jednoduchou, do cesty se mu postaví několik krásných žen, které po něm touží, nemluvě pak o jednom žárlivém manželovi s tváří Dennise Quaida, s nímž se stanou "přáteli". George dává dohromady vztah se synem a bývalkou, a to tak vehementně, že si chce bývalku ukrást pro sebe. Je to super, protože jí taky není jedno, že s ním není. Matt, zmiňovaný partner, je pak strašně v pohodě chlapík, protože Georgovi půjde z cesty. Když vidí pravou lásku, proč by jí bránil, že? Akorát že George a Stacie (Jessica Biel) mají na šťastný vztah a na spokojenou rodinu nárok asi takový jako žebrák na luxusní penthouse v Hiltonu. Ale ono je možné asi všechno.

"Chlap na roztrhání" je děsivý film, který se nám snaží říct, že láska je skutečně to jediné a správné a že pro ni je potřeba udělat všechno. Klidně i zničit život ostatním, a nejspíš i sám sobě. Ale konec přece slibuje známé "a žili spolu šťastně až do smrti". Tyhle moderní americké pohádky, které scénáristé splácají za pár minut, když mají dostatečnou finanční motivaci, jsou paskvilem současné tvorby a destrukcí jakýchkoli hodnot. Zábava, která není zábavou, ale nudou. To už opravdu není jiný způsob, jak dát lidem normální romantickou komedii? Budeme je rovnou oblbovat, že ta pravá láska je to nejdůležitější a že je jedno, přes kolik mrtvol je jí dosaženo? Každý si žije svůj americký sen, i když je to šmejd a nezodpovědný blb, co na všechny kašlal. Hlavně, že dostane druhou šanci. Tu si přece zaslouží každý, ne? A pak šanci třetí, čtvrtou...

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, že Gerard ani další skvělí herci prostě někdy nestačí.

Hodnocení: 15 % za opravdu velmi špatný příběh a děsivou romantiku

Písečná žena (1964) - 90 %

Písečná žena (Suna no onna, 1964)

Japonských filmů tu moc nemám, i když třeba manze a anime se v poslední době věnuji docela dost. Japonská kultura mě zajímá a jsem rád, že se sem tam dostanu k něčemu klasičtějšímu, něčemu, co skutečně stojí za to a co mi řekne trochu víc o tom, jaké je japonské nazírání na svět. Vlastně nejen to japonské, protože jejich existenciální filmy jsou srozumitelné všude po světě, jejich poselství je možné předávat mezi lidmi bez rozdílu národnosti, rasy nebi vyznání.

Prvním setkáním s japonskou existenciální scénou byl snímek "Onibaba". Oba dva snímky mají mnoho společného. V první řadě je to rok vydání, který je 1964. Poměrně dlouho po válce tak vznikly dva skutečně úžasné filmy, z nichž na vás dopadne tíha existence, tíha bytí. Druhým společným prvkem je skutečnost, že se oba filmy odehrávají v prostředí, které je těžko dostupné. V případě snímku "Onibaba" jsou to rákosová pole, kde vysoká tráva šumí a vlní se jako nekonečné moře, z něhož není úniku, v případě filmu "Písečná žena" je prostředím díra v písku, z níž není úniku. Do ní se dostane jeden entomolog, který v oblasti hledá zajímavé druhy hmyzu.

I když by se mohlo jednat o náhodu, ve snímku není nic náhodného. Povolání je naprosto záměrné. Když se podíváte do titulků k filmu, zjistíte, že jsou zde dvě hlavní postavy - entomolog Niki Jumpei a Žena. Ona nemá jméno, je jen žena, ale on má jméno a má i povolání. To samo o sobě naznačuje, že se jedná o důležitý prvek jeho postavy. Je poměrně jasně objasněno proč.

Entomolog se totiž ocitá v pasti. Z díry nemůže ven. Není možné z ní vylézt a dostat se na svobodu. Postupně zjišťuje, že se ocitl v pasti, která ho ze všech stran drtí. I když se za každou cenu snaží uniknout, vymýšlí různé plány, má jednoduše smůlu. Proč to? Protože je v pasti. Není úniku. Něco ho vždycky stáhne dolů. Entomolog si uvědomuje, že se vlastně stal obětí přírody. Žena je vlastně mravkolev, který si v písku vyvrtává důlky a na dně čeká, na kořist, která mu po sypkém písku sklouzne až do tlamy. Geniální způsob lovu, ale když se v téhle pasti ocitá člověk, není to o tom, že bude sežrán, je to o tom, že bude drcen tíhou existence vedle jednoho člověka, tíhou, kterou si sám nevybral, ale do níž spadl.

Můžeme v tom hledat různá podobenství. Život s jedním člověkem se může stát pastí, která nás navždy uvězní i proti naší vůli a stává se naším prokletím. Když se budeme zabývat hmyzem, ani si neuvědomíme, že jsme sami hmyzem. Návaznost s Kafkou je docela na místě. Chceme něco, ale když to máme, snažíme se od toho utéct. Necháváme se svazovat určitými společenskými předpoklady a nejsme schopni se rozhodovat z vlastní vůle. Film na vás zapůsobí a myslím, že na každého diváka trochu jinak.

Písek je všudypřítomný a není se možné ho zbavit. Pořád musíme dělat zbytečnou práci, protože nejsme schopni se dostat k tomu důležitému. Nikdo nám nepomůže - ne tak, abychom našli něco víc, něco lepšího. Přes problémy se snažíme najít pobavení v maličkostech. Sex není o kráse, o něžnosti, o lásce, je to povinnost, něco přirozeného, ale nikoli něžného. A přesto dokážeme přežívat v každém prostředí. Člověk je velmi přizpůsobivý tvor a je schopen žít i ve chvíli, kdy se jeho svět hroutí. Stále je schopen ho držet třesoucíma se rukama a nedovolit mu se rozložit. Intenzívní film se silným poselstvím.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, že je skutečně možné vyprávět obrazem a zvukem, nejen hereckými výkony.

Hodnocení: 90 % za tu neskutečnou existenciální tíhu

Velký Gatsby (1974) - 50 %

Velký Gatsby (The Great Gatsby, 1974)

Konečně jsem dočetl předlohu, což byla moje osobní podmínka k tomu, abych vůbec začal psát recenzi na tuto verzi "Velkého Gatsbyho" s Robertem Redfordem v hlavní roli. Díky tomu můžu lépe srovnávat a případně ještě porovnání doplnit o nové poznatky z poslední verze "Velkého Gatsbyho" s fenomenálním Leonardem DiCapriem. Nový film jsem odsoudil, a to i přesto, že mě v něm Leo nadchl. Zbytek byl ale neskutečný nesmysl, který postrádal to základní, co příběh o Gatsbym má mít - vyjádření k sociálním poměrům, ke společnosti a místě jednotlivce v ní. Najednou je z toho jenom obrovské pozlátko, které nás chce uchránit toho, že pod ním nic není. Jako když rozbalíte vánoční čokoládovou figurku a místo lahodné čokolády se vám do rukou rozdrolí vyschlá směs. A vy si říkáte, proč tam dávají hlínu. Takový byl Luhrmanův film. Spousta blejskátek, ale pod nimi pusto prázdno.

Film s Robertem Redfordem se vydal novou cestou. Snažil se být doslovnější. To se podařilo. Film je mnohem bližší předloze, až jsem byl místy překvapen, jak se podařilo vypovědět některé věci, jež v sobě Luhrmanmův snímek neměl. Najednou jsem skutečně cítil, že tohle je kritika společnosti, že se jedná o snímek, který se snaží něco říct a hlavně má co říct. Jenže ani tentokrát tvůrci neuspěli na takové úrovni, aby se dalo hovořit o naprostém úspěchu, který si budou pamatovat generace.

Čeká se jen na vás

Příběh zůstává stejný, jen tam nejsou žádné srandy, jako Nickova osobní terapie anebo vyprávění příběhu psychologovi, respektive papíru. To zase Luhrman chtěl ukázat, jak mu to myslí a jak dokáže přidat něco vlastního, neotřelého, zbytečného. Nick přijíždí do New Yorku, nad kterým se vznáší fenomén doby - jazz. Bohatí lidé žijí v jeho rytmu, jsou nespoutaní a neupoutaní, jako kdyby ani neměli místo, kam by se upoutat měli. Proč také? Doba je skvělá, doba je krásná. Je po válce, všechno zase vypadá růžově, ti, co nemají ani vindru budou pracovat, protože musí, ti ostatní, bohatí (nebo tedy ti, co si na bohaté hrají), si budou užívat, protože on to za ně někdo zaplatí. Vždyť je tu přece Gatsby.

Cherchez la femme

Gatsby sám o sobě je odrazem doby. On je tím pozlátkem, ale zároveň je tím, kdo něco hledá. Nechce jen to nablýskané, chce i něco skutečného - lásku. Takže ač je tím, kdo všechny ty velkolepé večírky pořádám, ve skutečnosti se od ostatních poměrně zásadně liší. Má cíl. Oni cíl nemají. Jako vhodný pozorovatel je zde pak Nick Carraway (Sam Waterston), jenž dokáže rozpoznat, i když až příliš pozdě, kdo je skutečně ten, kdo stojí za to, a kdo nestojí za nic. Jako kdyby se tragédie vznášela ve vzduchu. Nejen Gatsbyho tragédie, ale tragédie celé společnosti. Však také o pár let později došlo k jedné z nejhorších ekonomických krizí v Americe a ještě o pár let později vypukla druhá světová válka. Jazzová doba předznamenávala úpadek a Fitzgerald to pochopil.

Snímek má výborné obsazení. Jako Gatsby Robert Redford, jeho vysněnou Daisy hraje svým zvláštním způsobem krásná Mia Farrow, Toma Buchanana, jejího manžela, Bruce Dern, který se narodil pro záporné role. Jack Clayton, který natočil skvělý horor "Neviňátka" však nedokázal z příběhu vytřískat to správné. Jeho "Velký Gatsby" je nudný, místy stojí na prosto na místě a ani nedokáže oslnit, což se dařilo Luhrmanovu filmu. Jeho síla je pak v tom, že ze snímku je cítit sociální podtext, který doprovázejí dobré herecké výkony. V konečném důsledku to ale stále není film, jehož by byla skvělá předloha hodna.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, jak se dělá adaptace knihy, která nemá nárok na oslavný chorál.

Hodnocení: 50 % za přece jen trochu lepší ztvárnění podstaty knihy než v případě Luhrmanovy verze

(Omluvte prosím sníženou kvalitu traileru)