sobota 13. července 2013

Písečná žena (1964) - 90 %


Písečná žena (Suna no onna, 1964)

Japonských filmů tu moc nemám, i když třeba manze a anime se v poslední době věnuji docela dost. Japonská kultura mě zajímá a jsem rád, že se sem tam dostanu k něčemu klasičtějšímu, něčemu, co skutečně stojí za to a co mi řekne trochu víc o tom, jaké je japonské nazírání na svět. Vlastně nejen to japonské, protože jejich existenciální filmy jsou srozumitelné všude po světě, jejich poselství je možné předávat mezi lidmi bez rozdílu národnosti, rasy nebi vyznání.

Prvním setkáním s japonskou existenciální scénou byl snímek "Onibaba". Oba dva snímky mají mnoho společného. V první řadě je to rok vydání, který je 1964. Poměrně dlouho po válce tak vznikly dva skutečně úžasné filmy, z nichž na vás dopadne tíha existence, tíha bytí. Druhým společným prvkem je skutečnost, že se oba filmy odehrávají v prostředí, které je těžko dostupné. V případě snímku "Onibaba" jsou to rákosová pole, kde vysoká tráva šumí a vlní se jako nekonečné moře, z něhož není úniku, v případě filmu "Písečná žena" je prostředím díra v písku, z níž není úniku. Do ní se dostane jeden entomolog, který v oblasti hledá zajímavé druhy hmyzu.

I když by se mohlo jednat o náhodu, ve snímku není nic náhodného. Povolání je naprosto záměrné. Když se podíváte do titulků k filmu, zjistíte, že jsou zde dvě hlavní postavy - entomolog Niki Jumpei a Žena. Ona nemá jméno, je jen žena, ale on má jméno a má i povolání. To samo o sobě naznačuje, že se jedná o důležitý prvek jeho postavy. Je poměrně jasně objasněno proč.

Entomolog se totiž ocitá v pasti. Z díry nemůže ven. Není možné z ní vylézt a dostat se na svobodu. Postupně zjišťuje, že se ocitl v pasti, která ho ze všech stran drtí. I když se za každou cenu snaží uniknout, vymýšlí různé plány, má jednoduše smůlu. Proč to? Protože je v pasti. Není úniku. Něco ho vždycky stáhne dolů. Entomolog si uvědomuje, že se vlastně stal obětí přírody. Žena je vlastně mravkolev, který si v písku vyvrtává důlky a na dně čeká, na kořist, která mu po sypkém písku sklouzne až do tlamy. Geniální způsob lovu, ale když se v téhle pasti ocitá člověk, není to o tom, že bude sežrán, je to o tom, že bude drcen tíhou existence vedle jednoho člověka, tíhou, kterou si sám nevybral, ale do níž spadl.

Můžeme v tom hledat různá podobenství. Život s jedním člověkem se může stát pastí, která nás navždy uvězní i proti naší vůli a stává se naším prokletím. Když se budeme zabývat hmyzem, ani si neuvědomíme, že jsme sami hmyzem. Návaznost s Kafkou je docela na místě. Chceme něco, ale když to máme, snažíme se od toho utéct. Necháváme se svazovat určitými společenskými předpoklady a nejsme schopni se rozhodovat z vlastní vůle. Film na vás zapůsobí a myslím, že na každého diváka trochu jinak.

Písek je všudypřítomný a není se možné ho zbavit. Pořád musíme dělat zbytečnou práci, protože nejsme schopni se dostat k tomu důležitému. Nikdo nám nepomůže - ne tak, abychom našli něco víc, něco lepšího. Přes problémy se snažíme najít pobavení v maličkostech. Sex není o kráse, o něžnosti, o lásce, je to povinnost, něco přirozeného, ale nikoli něžného. A přesto dokážeme přežívat v každém prostředí. Člověk je velmi přizpůsobivý tvor a je schopen žít i ve chvíli, kdy se jeho svět hroutí. Stále je schopen ho držet třesoucíma se rukama a nedovolit mu se rozložit. Intenzívní film se silným poselstvím.

Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, že je skutečně možné vyprávět obrazem a zvukem, nejen hereckými výkony.
Hodnocení: 90 % za tu neskutečnou existenciální tíhu