sobota 23. února 2013

Po zavírací době (1985) - 90 %


Po zavírací době (After Hours, 1985)
Martin Scorsese je další z režisérů, které mám rád, ale u kterých mám docela resty. Setkal jsem se s ním poprvé u snímku "Gangy New Yorku", poté jsem viděl filmy "Letec" a "Prokletý ostrov", které mě přesvědčily o tom, že Leo je skvělý herec, nechal jsem si zatím ujít "Skrytou identitu", ale nikoli "Huga a jeho velký příběh". Ale jeho dřívější tvorba? V tomhle směru už skutečně nemohu mluvit o ničem, a tak jsem se rozhodl, že tuhle svou scorsesovskou negramotnost musím napravit. Snímek "Po zavírací době" se stal mou první učebnicí.
Martin Scorsese - ač má italské předky - je rozený New Yorčan a narodil se v Queens, což je mnohdy poměrně náročné místo pro život. Tohle se promítlo i do jeho tvorby. Podobně jako Woody Allen, alespoň před svou zahraniční misí většinu svých filmů situoval do New Yorku, i Martin Scorsese se nejprve rozhlížel po New Yorku, než se vydal za jinými příběhy i do jiných zemí. "Po zavírací době" je klasickým filmem, ze kterého New York čiší. Pocítíte zde multikulturní prostředí, ale co pocítíte ještě víc, to je tíha obřího města, kde se může stát problémem dostat se z jednoho místa na druhé, protože vzdálenost je příliš velká a chybí peníze.
Hlavní postava filmu, Paul, je klasickou úřednickou krysou, které se po práci ve své tiché klidné kanceláři podaří narazit na krásnou ženu, která mu dá své číslo. Vzhledem k tomu, že je trochu životem znuděn, na číslo, hned po příchodu domů, zavolá. Neuvědomuje si, že to je to nejstupidnější, co mohl ten den udělat. Jakmile se dostane na adresu, která je mu řečena, zjišťuje - a my s ním - že všechno asi nepůjde tak snadno, jak si myslel. Setkává se se zvláštními postavami a poznává, jaký je skutečně život v nočním New Yorku. Rozhodně není takový, jaký si myslel. Může si opakovat, že to všechno přejde, že se dostane domů a bude to v pohodě, ale čím víc putuje nočním New Yorkem, tím více bizarních situací zažívá. Scorsese ho žene do situací téměř ad absurdum, on se snaží s nimi vyrovnat, ale neuvědomuje si, že je v nich tak hluboko, že se jimi prostě může nechat jen vést.
Hlavní postava není zdaleka katalyzátorem událostí, je tím, kdo se událostmi nechá vláčet. Jediné, co vlastně udělal, bylo to, že vstoupil na špatné místo ve špatnou dobu. Pak už žádnou situaci neovlivňuje a rozhodnutí, která učiní, vycházejí ze situace, ale není tím, kdo by se dobrovolně dostal do situace, ve které se rozhodovat musí. Skvěle napsaný příběh je zrežírovaný takovým způsobem, že nevíte, zda se smát, anebo ječet hrůzou. Paul je lapený v bludišti, z kterého není úniku. Je to skvělá ukázka toho, jaký život vlastně žijeme. To, že konformita je nám tak neskutečně blízká, až nejsme schopni z ní vylézt, aniž bychom si hodně ublížili. Jsme vlastně schopni žít svoje životy jinak než ve stereotypu? Dokážeme to, anebo se nám všechno zhroutí. Na Scorsesem je vidět, že je katolík a obrací se ve filmu i k bohu, ale o jeho zásahu mluvit nemůžeme, pořád to jsou lidé, kdo nakonec Paulovi život zničí jen málem. Nakonec je to pořád jen on sám, kdo se topí a kdo se musí udržet nad hladinou. Neskutečné drama s černým humorem, které mi vyrazilo dech. O Scorsesem jsem nepochyboval, ale teď ho mohu skutečně plně obdivovat. Už jen ta neskutečná hudební linie!
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět nástrahy náhodné známosti.
Hodnocení: 90% za neskutečně bizarní snahu dostat se v New Yorku domů