sobota 2. května 2015

The 87th Annual Academy Awards, Hercule Poirot: Plymouthský expres, Home Sweet Hell, Hranice bez zákona, Smoochy


Neil Patrick Harris mi nakonec jako moderátor sedl, i když jsem mu moc nevěřil. Vtipy s Travoltou, v trenkách a další, pořádně útočné, se mi zamlouvali a bavil jsem se. Skvělá vystoupení večer kořenila no a nakonec nechyběla ani přehlídka hvězd a ceny, které měl v několika případech dostat "Boyhood", ale tak člověk nemůže chtít moc. Aspoň že ten "Whiplash" si něco odnesl.

Hercule Poirot: Plymouthský expres (Agatha Christie's Poirot: The Plymouth Express, 1991) - 70 %
Z tohohle dílu jsem až tak odvázaný nebyl, i když jsem rád, že se zase vrátil Hastings, i když tedy nevymizel na dlouho. Zápletka je celkem zajímavá, ale osobně nějak moc nemusím tu pointu, respektive to odhalení, jak je možné, že byla mrtvá a přitom někde viděna. Tohle je pro mě moc velké klišé.

Home Sweet Hell (2015) - 60 %
Není to tak komické, jak jsem si myslel, ale postavy Patricka Wilsona a Katherine Heigl jsou natolik zajímavé, že mě to prostě postupně muselo začít bavit. Navíc je to tak krásně krvavé. Jen škoda, že většina dalších postav stojí za pendrek, hlavně u Chi McBrida mě to hodně mrzelo, podobně jako u Jima Belushiho.

Hranice bez zákona (The Lawless Frontier, 1934) - 60 %
Kdyby se ta hudba pořád neopakovala, kdyby člověk pořád neměl pocit, že ty kulisy jsou naprosto stejné a ty příběhy vlastně taky, asi by se to dalo vyšroubovat i na trochu lepší hodnocení, protože tady se alespoň místo indiánů a amerických zloduchů objevuje zloduch mexický, který je na první pohled zlounem. Mexičani museli mít radost.

Smoochy (Death to Smoochy, 2002) - 45 %
Je to slabé. Jsou zde postavy, jejichž vývoj je na první pohled jasný, je zde příběh, který je přeplácaný, ale vlastně nic moc neřekne a v konečném důsledku je poměrně jednoduchý. Tohle není něco, co by mělo člověka ohromit a už vůbec to nebude mít nějaký namáhavý dopad na jeho bránici. Ani ty dojemné momenty zde nefungují.