pátek 29. května 2015

Hirošima, má láska, Saints and Soldiers: The Void, Avengers Grimm, Kalvárie, Útěk z New Yorku


Hirošima, má láska (Hiroshima mon amour, 1959) - 90 %
První minuty mi naprosto vyrazily dech. Alain Resnais využívá dokumentární záběry z Hirošimy, které ukazují, jak je jaderná bomba skutečně destruktivní, a to i na lidech, kteří nezemřeli, ale dál žijí. Ovšem v jakých podmínkách. Když tohle rozdýcháte, začne se před vámi odvíjet příběh, který také není úplně laskavý, i když rozhodně je možné mluvit o tom, že je romantický. Jeden z těch filmů, které ve vás něco zanechají.

Když chcete něco průměrného o válce, tak s touhle sérií opravdu nestoupnete vedle. Když chcete něco skvělého o válce, co vás ohromí, tak to se musíte podívat jinam. Tady opět platí, že akce je minimu, jde spíše o ty lidské scény, o vztahy, ale celkem to funguje. Není to zázrak, ale docela to ujde, a to někdy stačí.

Avengers Grimm (2015) - 35 %
Já jsem věděl, že tohle bude béčko, ale doufal jsem, že to bude dobré béčko, takové to zábavné, kdy se alespoň zasmějete. Bohužel to se nekonalo a nezachrání to i výborný Lou Ferrigno, který zase hraje "to svoje". Myšlenka celkem vtipná, přece jen ty moderní verze pohádek a jejich mišmaše celkem letí, ale tohle opravdu nepřináší nic zásadního, co by dokázalo strhnout.

Kalvárie (Calvary, 2014) - 70 %
Dobrý film, který stojí hlavně na tom, že jsou zde zajímavé postavy. Brendan Gleeson ukazuje, že sám skvěle zvládne hlavní roli. Důležité je ale celé prostředí a samozřejmě také to, jak se k sobě postavy chovají a co vyprávějí. Jako kdyby byl život kněze - ale ne nutně jen kněze - skutečně kalvárií, kterou nedokáže podstoupit každý.

Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981) - 75 %
Johna Carpentera mám rád, ale zjistil jsem, že některé celkem zásadní filmy, které natočil - a že jich je - jsem ještě neviděl. Ano, tohle byl jeden z nich. Čekal jsem, že to bude ještě malinko ujetější, ale zklamání jsem rozhodně nedostal. Jsou zde výborné charaktery, ale hlavně to prostředí je krásně brutální. Člověk se vyvíjí tak dlouho, aby se z něj nakonec stalo tohle. No, nemohli bychom se divit, i když je rok 1997 úspěšně za námi.