středa 6. února 2013

Občanský průkaz (2010) - 75 %


Občanský průkaz (2012)
Na české filmy se moc nedívám, ale sem si ke mně stejně najdou cestu. Rovnou se přiznám, že mě nikdy česká tvorba tak moc nezajímala. Jsem v tomhle zaměřený hlavně na americkou tvorbu. I proto je většina recenzí, které tu zveřejňuji, právě na americké filmy, nebo alespoň na filmy anglicky mluvené. Angličtině přece jenom rozumím lépe než jiným zahraničním jazykům, respektive je to jediný jazyk, v němž dokážu sledovat filmy bez titulků.
Tak jsem se trochu předvedl, ale teď už k českému filmu "Občanský průkaz". Já jsem generace (ročník 1986), která už si nezažila nic tak slavnostního jako oficiální předávání občanských průkazů. Musím říct, že jsem docela rád, protože tři promoce, jedny jako výherce soutěže o nejlepší bakalářku jsem si užil, a musím říct, že to taky byla akce, která mě nijak nenadchla. Všechno strašně oficiální, strojené. Pořád ale lepší než divadlo, kterému museli být svědky mladí v době socialistické. Zachycení předávání občanských průkazů  v tomto filmu není sice nějak epické, ale rozhodně je vykresleno skvěle. Na jedné straně oddaní komunisti, na straně druhé máničky, které chtějí alespoň trochu odporovat. Smutná doba a já jsem rád, že jsem se narodil do doby, kdy komunistům zvonil umíráček, a nás čekala světlá kapitalistická budoucnost. Ano, je v tom trochu ironie, ale ani o tomhle by recenze mít neměla.
Musím říct, že se mi film zamlouval. Přece jen, člověku je bližší, když sleduje historické události, nebo alespoň popis historie jeho vlastní země. Pravdou však je, že se člověk na takovou historii dívá s podivem. Nechápe, jak lidé moli být takoví, jací byli. Samozřejmě, mnohé omluví to, že to dělali všichni, na druhou stranu tu byli tací, kteří s režimem nešli a stavěli se proti němu, jak to jen šlo. Studenti s dlouhými vlasy se stali symbolem odporu proti komunismu a nakonec to byli právě studenti, kdo především vedl povstání v roce 1989, Sametovou revoluci, kterou se naše země osvobodila od zvěrstev, které jsou ve filmu popsány.
Já vím, že to není tak strašné, že jsou země, kde lidé trpí mnohem víc, ale přece jen, tohle jsou dějiny mojí země, to je minulost, do které jsem se narodil, ale kterou si nepamatuji. Mojí první vzpomínkou, ve které vnímám to, že zde existovali nějaké politické problémy, je to, jak sedím otci za krkem a sleduji pana prezidenta Havla při projevu na krumlovském náměstí. Nepamatuji si samozřejmě nic z toho, co říkal, ale byla tam spousta lidí, takže i tenkrát mi došlo, že je to důležitá událost. Nezažil jsem nic z toho, čím si prošli kluci ve filmu, minula mě i vojna, i když ta postkomunistická už rozhodně nebyla stejným drilem. Jsem rád, že jsem nic z toho zažít nemusel. Když vidím takový film, uvědomuji si, jaké vlastně mám štěstí, že i když tenhle systém není dokonalý, pořád je lepší než to, co bylo před více jak dvaceti lety. Docela to letí, co?
Filmu musím dát poměrně vysoké hodnocení, protože prostě zachycuje dobu skvěle. Vyšší hodnocení zase nemohu dát proto, že na režim je nahlíženo pouze z pozice jedné skupiny, i když té důležitější. Přesto by mohl být i druhý pohled zajímavý. Jsou zde zbytečné postavy a epizody, které vyznívají do ztracena a nejsou dále nijak řešeny (učitelka Lenka, ta ruská mrcha v domě po Míťovi a vlastně i Míťa je nakonec vyřešen neskutečně rychle). Je to dáno tím, že se film soustředil na delší časový úsek, ale dojde vám až po nějaké době, že jste prolétli několik let a ne jen pár měsíců. Přesto skvělá spolupráce pánů Šabacha a Trojana (Ondřeje), jimž padli pod ruku naprosto skvělí herci. Neokoukané tváře tady sedí dokonale. Osobně doufám, že některé ještě uvidíme. Vrba a Kovář rozhodně zaujali.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vědět, jak to tenkrát bylo.
Hodnocení: 75% za naprosto skvělé zachycení doby a podstaty mladého odporu proti režimu