sobota 9. února 2013

The Words (2012) - 35 %


The Words (The Words, 2012)
Postava známá jako stařec, něco má lo Hemingwayovi, rukopisy, které byly ztracené, i tohle je příběh z Hemingwayova života. Ale ne, "The Words" nejsou filmem o Hemingwayovi. Jsou filmem o autorovi, který čte ze své knihy o tom, jak nějaký autor napsal knihu o životě někoho jiného. No, celé je to trochu zamotanější, ale o tom až dále. Film se nejprve tváří jako romance, ale o tu vlastně nejde. Není to však ani film o literatuře, protože jak moc se zde cituje? Jak moc se odkazuje na nějaké významné myšlenky třeba z tvorby Hemingwaye? Je tu náznak existence nějakého Shakespeara, ale film rozhodně nestojí na tom, že by bylo nějak zásadní vědět, jací jsou klasikové světové literatury, nebo i literatury napros to fiktivní. Nedovídáme se mnoho ani o hlavním hrdinovi, nebo spíš hlavním vypravěči, abych byl přesnější.
Prvním problémem filmu je romantická stránka. Tři linie příběhu - vypravěč, hlavní postava jeho knihy a postava v knize, kterou napsala hlavní postava knihy vypravěče - všechny obsahují romantickou linii. Ta rozhodně nejsilnější je tou, která je vyprávěna Starcem v podání Jeremyho Ironse, který je tím nejsvětlejším momentem celého snímku. Hraje skvěle. Jeho romantická linie z mládí je nejlépe podaná a má nějaký smysl. Přesto není originální - viz ztracený rukopis nalezený Rorym Jansenem, kterého si zahrál Bradley Cooper, další výborný herec. V ostatních případech ale romantická linie naprosto selhává a je zde jen naznačena, uvedena zkratkou, která je vhodná spíš pro knihu, ale rozhodně ne pro její finále. Ve filmu prostě fungují špatně. Postavy Zoë Seldany i Olivie Wilde jsou naprosto zbytečné, nemají pro děj zásadnější smysl, dvojnásobně to pak platí o postavě, kterou ztvárnil J. K. Simmons. Když si pak v titulcích přečtete, že tam hrál, budete se sami sebe ptát, kde tam vlastně byl.
Druhým problémem je skutečnost, že tři linie, které jsou zde vyprávěny, dohromady nevytvářejí finální obraz tak, jak by si autoři představovali. Nejnesmyslnější je linie toho, kdo vlastně celý film vypráví. Dennis Quaid je autor, který napsal knihu a předčítá ji publiku. Většina děje je právě děj této knihy, kde je hlavní postavou spisovatel s tváří Bradleyho Coopera. Ten našel starý rukopis, a protože zrovna neměl u vydavatelů úspěch, zkusil tento nalezený rukopis vydat jako svůj vlastní. Podařilo se a je z něj boháč. Jenže pak se objevuj Jeremy Irons s tím, že je to jeho rukopis. Nejde mu o to, aby uzurpátora žaloval, jen mu chce sdělit svůj příběh, což spisovatel nechápe. Jeremy Irons pak vypráví svůj příběh. To, že je zde ještě ona první linie, to po chvíli zapomenete. Když se vrátí, je rušivou. Kdyby byla naprosto vynechána, nikdo by po ní netruchlil. Snad jen Quaid a všichni fanoušci Olivie Wilde. V tomhle je film překombinovaný a je to škoda, protože jinak by byl příběh zajímavý, jen ho trochu rozpracovat a dát mu lepší závěr. Takhle je to bohužel jen hříčka, která si chce hrát na umění, chce si hrát na romanci, ale nevyniká ani v jednom.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vědět něco o Hemingwayovi a skoro neuslyšet jeho jméno.
Hodnocení: 35% za tři dějové linie a nulový výsledek na konci