pondělí 10. září 2012

Jeden den, Jak porodit, Oliver Twist, The Wall, Think Like a Man, Ďáblův dvojník a Suicide Club


Jeden den (One Day, 2011)
Film zaujme především svým pojetím. Zaměřuje se pouze na jeden den v roce. Konkrétně se jedná o 15. července. Začíná se v roce 1988 a pokračuje se pěkně po jednom dál do budoucnosti. V roce 1988 se Emma (Anne Hathaway) a Dexter (Jim Sturgess) seznamují, když se spolu vyspí poté, co dokončí školu. Když říkám vyspí, myslím doslova vyspí, nemluvím tu o metafoře, která označuje sex. Mají k tomu sice nakročeno, ale pak spolu prostě usnou. Oba jsou docela opilí, on víc, a tak k ničemu nedojde. Je to ale jejich první společný 15. červenec. Není ale poslední, i když rozhodně nejsou každého 15. července spolu. Je to příběh o lásce, ale i příběh o tom, jak si ji člověk nechá unikat celý život, až je možná někdy prostě pozdě. Film stojí na skvělých výkonech Anne Hathaway - přiznám se, že moje slabost pro ni je tímto filmem naprosto potvrzena, ale ona je skvělá - a Jima Sturgess, který je i přes svůj klukovský vzhled hotovým hercem. Od "Across the Univers" urazil pěkný kus cesty a podařilo se mu zahrát si ve skvělých filmech ("Králova přízeň", "Útěk ze Sibiře"). Film trochu ztrácí na tom, že se před závěrem snaží být až příliš dramatický, chce udělat až příliš rázný předěl, jenž je bohužel očekávaný a bohužel je zde jenom proto, aby diváka donutil k slzám. Věřím, že tak v původní předloze zamýšlen nebyl a vyznívá na papíře mnohem lépe, tady je film ke konci prostě trochu laciný. Ale dvojice hlavních představitelů hodně zachraňuje, protože se k sobě prostě hodí.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když máte rádi romantické příběhy, které jsou natočeny trochu jinak.
Hodnocení: 60% za to, že jsem si na hodinu a tři čtvrtě prožil hezký příběh jedné lásky



Jak porodit a nezbláznit se (What to Expect When You're Expecting, 2012)
Trailer, který běžel v kinech, než byl snímek uveden, byl skvělý. Navnadil mě i přítelkyni, abychom se na něj podívali. Jenže jak už to tak bývá, skvělý trailer mnohdy vede k tomu, že už za sebou máte ty nejlepší scény a v kině dostanete jen o hodně delší verzi upoutávky, která je ale výrazně nudnější. Neříkám, že jsem se u filmu nezasmál nahlas, ale pokud ano, vždycky u toho byl Chris Rock. Ten člověk mě dokáže rozesmát. Stíhat kadenci jeho mluvy je velmi náročné, ale pokud se to podaří, stojí to za to. Jako kdyby on jediný měl trochu jiné dialogy než ostatní. Byl totiž skutečně vtipný, což jiným postavám chybělo, Anna Kendrick se svým partnerem tam byli jenom proto, aby film měl smutnější náboj, Jennifer Lopez a Rodrigo Santoro zase podstupují adopci afrického dítěte, které s prominutím vypadá jako fraška. Ostatní tatíci jsou celkem ucházející, stejně jako matky. Snad až na Cameron Diaz, kterou nemusím čistě z principu. Ta ženská je mi protivná od pohledu. Velkou pozornost na sebe poutá Elizabeth Banks a její partner Ben Falcone, což je pár skutečně k pohledání. I když ani Elizabeth moc nemusím, její postava je tak nesympatická, až je sympatická. S Benem se k sobě dokonale nehodí, a přesto jste ochotni odpřisáhnout, že by to v reálu mohlo fungovat. Film padá na tom, že má za sebou výbornou předlohu, kterou se nepodařilo převést do filmu tak, aby smutné okamžiky nebily do očí a aby humor byl skutečně vtipný. Je to škoda, protože herecké obsazení se povedlo a mohla to být ještě větší taškařice.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete mít miminko a hodláte se na problém "problém" podívat z různých úhlů pohledu.
Hodnocení: 45% za to, že očekávání z traileru byla mnohem větší, ale Chris Rock nezklamal



Oliver Twist (Oliver Twist, 2005)
Už podruhé mám pocit, že Roman Polanski natočil výborný film. Už podruhé mám pocit, že tomu filmu přece jen něco chybí. Tím prvním filmem, u kterého jsem měl nejistý pocit, byl snímek "Bůh masakru". Polanski ho naprosto mistrně zvládl, režisérsky mu není co vytknout, ale mám pocit, že prostě jenom dobře převedl na plátno to, co skvěle fungovalo na divadelní scéně. Jeho vlastní přínos mi tolik zásadní nepřišel. Podobně je to se snímkem "Oliver Twist", který se mimochodem natáčel i v Praze. O předloze je možné říct, že je světově proslulá a velmi známá. Polanski dokonale zachytil dobu, špínu Londýna, ale přesně takový má člověk pocit i z románu. Opět se mi tedy zdá, že přínos samotného Polanského není tak velký. Jako kdyby se nejednalo o film, který by měl mít autorský rukopis, ale pouze o výborné převedení klasiky do filmového žánru. "Oliveru Twistovi" nic nechybí, ale také mu nic nepřebývá. Hlavní hrdina je přesně takový, jakého očekáváme. Jako špinavý je to lotřík, ale když se dá trochu do pucu, je až roztomilý. Není to kluk, kterého by divák měl nesnášet, ale přesně ten typ, kterého může mít rád. Ben Kingsley zde vůbec není jako hlavní zloduch, ale je smutnou postavičkou, což jen podtrhává závěr celého snímku. Není laskavý, není příjemný, i když zde zůstává naděje, ta není pro všechny. Jenže tohle je prostě něco, co člověku dá i kniha samotná.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když klasická díla literatury raději "čtete" na plátně.
Hodnocení: 60% za to, že je to věrné převedení klasiky do filmové podoby



Pink Floyd: The Wall (Pink Floyd The Wall, 1982)
"Zeď" je legendární album a neméně legendární film britské rockové kapely Pink Floyd. Obě díla jsou legendami ve svých žánrech, obě ve vás zanechají neskutečně silné pocity. Tohle není hudba, kterou si poslechnete jen tak, ani film není takový, který si užijete u žehlení. Musíte je procítit. Až v takovém stavu mají ten správný efekt. Přiznám se, že po dlouhé roky mě hudba Pink Floyd míjela. Nevyhledával jsem ji. Jsem si jistý, že kolem mě zněla, ale já jsem prostě neměl tu možnost je blíž poznat, protože jsem se o ně nezajímal. Nechci přímo říkat, že je mi to líto, ale když jsem poslouchal film "Pink Floyd: The Wall", došlo mi, že jsem skutečně o dost přicházel. Znalost skladeb "Another Brick in the Wall" rozhodně není všechno, protože i jejich další skladby jsou neskutečné. "The Wall" je album nabité silnými texty, což bylo následně přeneseno i do filmu, kde hlavní roli Pinka ztvárnil Bob Geldof, frontman skupiny The Boomtown Rats, který se proslavil hlavně pomocí africkým národům v podobě gigantického projektu "Live Aid", který spojil umělce za účelem získání dostatečných finančních prostředků. Výběr tohoto muzikanta jako herecké hvězdy byl výborný. Je místy dostatečně šílený a dává své postavě to správné charisma i šílenství. V osobních a niterných scénách je lidský, stejně jako je nelidský v roli diktátora. Film je plný skvělých obrazů, ať už po známé mletí žáků v obrovském mlýnku na masu, anebo po pochod kladiv. Rozhodně se jedná o zážitek, který se musí prožít.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete oblíbené album nejen vidět, ale i slyšet.
Hodnocení: 80% za to, že film, který je v podstatě vizuálním zpodobněním alba, nemusí být vůbec špatný



Think Like a Man (2012)
Tom Story není zrovna autor, který by se proslavil nějak závratnými filmy. Jeho kariéra je spjata především s dvojicí filmu o "Fantastické čtyřce", které nebyly kritiko nijak závratně přijaty. Co si budeme povídat, ze skvělého superhrdinského týmu, který býval vlajkovou lodí Marvelu, udělal jen rádoby komický epos. Ve filmu "Think Like a Man" sledujeme jiného Storyho, Storyho, který rozehrává romantickou komedii, kde se téměř výhradně spolehl na černošské herce, což by vedlo téměř k domněnce, že se snaží obnovit žánr blaxploitation. Možná, ale film není nic jiného, než celkem dobrá komedie, která pobaví několika dobrými hláškami. není ničím moc výjimečná, vlastně se jen snaží o to přinést celkem zajímavé osudy postav, ale s tím, že na všechny čeká happy end, protože jinak by to ani nešlo. Je jim všem vnucen, protože podle amerických pravidel by romantika neměla končit jinak. Několik příběhů je zde rozehráno na podkladě toho, že jeden muž vydal knihu, kde popisuje, jak by ženy skutečně měly jednat s muži. A tak i ti největší ubožáci mají možnost, že s nimi žena skutečně zůstane. Je pouze třeba dodržovat několik pravidel. Jako například je to chodit s ním nejprve 90 dní a pak mu až dovolit sex. Film je prokládán citacemi z knihy, má svého vypravěče, ale i když jsou dvě hodiny celkem dobře zrežírovány, stejně jsem měl pocit, že je toho trochu moc a že film zase nemá tolik co předvést. Šťastné konce mě nijak nedojaly, spíš to byla vážně očekávaná povinnost.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vědět, co dělá a tvoří režisér "Fantastické čtyřky".
Hodnocení: 40% za to, že je to vlastně jenom obyčejná romantika, která si s dobrým nápadem hraje až moc dlouho



Ďáblův dvojník (The Devil's Double, 2011)
Snímek, na který jsem se hodně těšil. Teď vím, že těšení bylo naprosto pochopitelné, protože příběh, který jsem sledoval, byl neskutečně silný, navíc doplněný geniálním výkonem Dominica Coopera v hlavní roli. Saddám Husajn měl syny, které střežil jako oko v hlavě. Tomu nejstaršímu zajistil i dvojníka, bodyguarda, který měl případně schytat kulku, kdyby na Udaje měl být spáchán atentát. Dvojník byl posílán na místa, kde by to bylo pro Udaje moc nebezpečné. Nebylo by na tom až nic tak divného, kdyby se vše neodehrávalo v totalitním Iráku, kde byla Husajnova rodina diktátorskou a její moc byla skutečně neomezené, a kdyby Udaj nebyl šílenec, který to neměl v hlavě v pořádku. Domonic Cooper dostal možnost zahrát si jak maniakálního šílence, tak i jeho naprostý opak. Dvojník je člověk z lidu, který neměl jinou možnost a musel se dvojníkem stát. Nakonec ale svoji příležitost přece jen využil. Film je nejsilnější v momentech, kdy je Udaj puštěný ze řetězu a skutečně si dělá, co chce. Scéna na svatbě, se školačkami nebo chvíli, kdy prostě zabije člověka, který se mu nelíbí, tohle jenom ukazuje zrůdnosti, které režim dovoloval. Lee Tamahori ("Next", "Dnes neumírej") je ve svém filmu naturalistický, což osobně uznávám a v tomhle případě se to i hodí. Z filmu jsem byl skutečně nadšený, protože se nebál zobrazit režim v jeho nelidské podobě, ale s tím, že trpí obyčejní lidé, ale to nejen pod diktátorem, ale i válkou, která je vyvolána jinými národy.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vědět, jak to dělají diktátoři a jejich synátoři, kteří se bojí, že je zastřelí.
Hodnocení: 80% za skvělého Dominica Coopera v dvojroli, která vám pořádně hne emocemi



Suicide Club (Jisatsu sâkuru, 2001)
Skupina školaček čeká na metro. Jak se vlak blíží, všechny si stoupnou do jedná řady přímo na čáru, za kterou by se nemělo chodit. Po chvíli začnou odpočítávat, překročí čáru, a když je vlak na nádraží, téměř u nich, všechny skočí pod kola a umírají. Krev stříká v obrovských proudech. Skupina školáků se o sebevraždách baví a najednou se rozhodnou, že to také udělají. Je to jen recese, je to jen sranda? Vypadá to tak, prostě se hecnou a vylezou si na kraj střechy. Jenže pak skočí. Další záplava krve, lidé křičí. Nejsou to ojedinělé sebevraždy, naopak jsou jedny z mnoha. Jako kdyby se staly fenoménem. Mluví se pak i o skupině "Suicide Club", kterou chtějí školáci vytvořit, překovat, vytvořit rekord v tom, aby se zabilo co nejvíce lidí najednou. Velmi silný film, který ukazuje šílenství v japonském hávu, které je skutečně velmi silné.  Proč to ti lidé dělají? Je to jen póza? Je to skutečně jen další fenomén? Něco jako Pokémoni? Jen s následky, které jsou fatální? Je to jedinečný pohled na dnešní dobu, kde se skutečně může stát fenoménem cokoli. Musíte však přijmout, že film není laskavý, ale zobrazuje scény s naturalistickou dokonalostí. Uřezávání vlastní ruky při krájení knedlíku je skutečně velmi silným zážitkem. Nejedná se o film pro každé povahy, ale může vám hodně rozšířit obzory.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když si myslíte, že už Japonce znáte a snesete od nich hodně.
Hodnocení: 70% za neskutečně silné scény, které se točí kolem sebevražd