sobota 6. dubna 2013

New York, New York (1977) - 80 %


New York New York poster.jpg
New York, New York (New York, New York, 1977)
To, že Martin Scorsese natočil muzikál, nebylo až tak velkým překvapením. Je to režisér, který se ve své tvorbě zaměřil na poměrně široké spektrum žánrů, ale kromě toho natáčel také dokumenty pro hudební skupiny - Rolling Stones, Michael Jackson nebo George Harrison. Martin Scorsese má k hudbě skvělý vztah a je to vidět na každém jeho filmu. Hudební složka je většinou ozdobou toho, co nám plátno ukazuje. Nikdy se mi zatím nestalo, že by mě hudba ve Scorseseho případě iritovala. Ve snímku "New York, New York" jí dal však mnohem více prostoru. I když je to v první části hlavně formou toho, že nám v pozadí hraje kapela, dojde i na klasické zpívání.
"New York, New York" rozhodně není standardním muzikálem. Většinou, když se řekne muzikál, člověk si předtsaví něco velkolepého, něco ve stylu "Moulin Rouge" nebo "Kabaretu", ale "New York, New York" je v první řadě dramatický film. Je to příběh o dvou lidech, kteří k sobě hledají cestu, aby ji nakonec ztratili, a tak dějová složka hraje prim a na tu muzikálovou se dostáváme až postupně. Pokud bychom měli srovnávat s muzikálem nedávným - "Bídníci" - najdeme zde výrazné rozdíly. "Bídníci" jsou čistě muzikálem, kde klasické mluvené slovo v podstatě neexistuje. Ve filmu "New York, New York" si musíme na zpívání počkat. Ale pak to stojí za to. Tou, kdo zpívá, je totiž Lisa Minnelli, a to je vpravdě zpěvačka. Její výstupy jsou naprosto skvělé, přirozené s jedinečné. Scorsese z ní dostal hodně. Jak emoce, tak i sílu. Její hlas se prostě krásně poslouchá, a to jak ve chvíli, kdy mluví, tak především ve chvíli, kdy zpívá. Kolem a kolem je to ona a ještě pár žen, které zde zapějí. Takže ne, zpívajícího Roberta De Nira si skutečně moc neužijeme. Bohužel. Nebo naštěstí?
Robert De Niro je ale také kapitolou samou pro sebe. Ve filmu ztvárňuje Jimmyho Doyla, který se po konci druhé světové války, přímo na oslavách kapitulace Japonska, rozhodne sbalit Francine Evans (Lisa Minnelli). Lisa je neústupná, ale není se čemu divit. Jimmy na ní naléhá a jeho postava je celkem buranská. Většina ženy se před ním snažila utéct. Jenže on má Jimmy své kouzlo, které je oba svede dohromady. Jimmy, hráč na saxofon, Francine, skvělá zpěvačka. Společně skončí u orchestru, zamilují se do sebe. Více méně. Jejich vztah je naprosto něco unikátního. Něco, co může fungovat jen těžko. Právě v tomto dramatickém příběhu, který rozhodně není pojat nijak vesele, i když minimálně v první polovině je hodně důvodů pro úsměv. Robert De Niro je skvěle živelný. Kadence jeho řeči je neskutečná, a tak uhrane nejen Francine, ale i diváka. Martin Scorsese vždy věděl, jak dostat ze svých herců to nejlepší a byl to on, který pro De Nira stvořil ty nejlepší role. Všestrannost De Nira se ukazuje i v tom, že on je skutečně tím, kdo na saxofon hraje.
Martin Scorsese pak ukázal, že pro něj není problém natočit skutečně cokoli. Přesto ale není film úplně pro každého. Zaprvé, je to film, který se stopáží nebezpečně blíží třem hodinám. Když si uvědomíte, že to je především drama dvou osob, může vás to trochu vyděsit. Myslím, že sem tam prostě zjistíte, že se mírně nudíte. Někdo možná víc. Mě osobně ale vztah Jimmyho a Francine uchvátil. Jsou to dokonalé kontrasty. Ona je emocionální, skoro až naivně zamilovaná, on je balík, který jde do všeho se vztekem. Považuje se za méněcenného a nesnáší, když mu někdo naznačí, že by to tak opravdu mohlo být. Nesnese, že je někdo úspěšnější, a je jedno, kdo to je. Skvělý muzikál, který neposunuje příběh do pozadí, ale do popředí. Lisina prezentace známé písně "New York, New York" je pak skutečně vrcholem filmu, kde je vidět, jaká destrukce postihla jejich vztah.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když chcete vidět, že Martin Scorsese zvládne skutečně v podstatě všechno.
Hodnocení: 80 % za místy až psychologický muzikál, který má přece jen přepálenou stopáž