pondělí 17. září 2012

Expendables 2, Černá Venuše, Máme Papeže!, Něžnost a Shaolin fotbal


Expendables: Postradatelní 2 (The Expendables 2, 2012)
Klidně si můžete kroutit hlavou nad tím, jaké hodnocení jsem filmu dal, ale tohle je prostě snímek, který mě v kině odrovnal. Užil jsem si ho, smál jsem se a prožíval jsem si i akční scény, které jsou parádní, navíc si udržují i tu správnou míru krvavosti, a to i přesto, že vzduchem lítaly informace o tom, že Chuck Norris chce hrát jedině ve filmu, který bude mít přístupnost pro mladé. Přiznám se, že by mi naprosto stačilo, kdyby se ve filmu objevila jména, která v něm byla, a prostě bych na něj šel. Neřešil bych to. Ale film "Expendables: Postradatelní" mi dal jasně vědět, že tyhle filmy jsou zábava. Pokračování jednoznačně nezklamalo. Ono se vážně stačí podívat na ta jména: Sylvester Stallone, Jason Statham, Jet Li (i když ten dostal hodně málo prostoru), Dolph Lundgren, Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis, Jean-Claude Van Damme, Terry Crews, Randy Couture a samozřejmě nesmí chybět ani největší z největších, Chuck Norris. Tohle je prostě obsazení, které vyrazí dech. Nikdy se nesešlo tolik akčních hvězd. Skoro mám pocit, že už ani nesejde. Stallone s dalšími scénáristy napsal film, který si hraje s klasickým béčkovým akčním filmem 80. let a se všemi klišé, jenže si taky hraje se samotnými herci. Hvězdy si zde ze sebe utahují navzájem, dokonce i zazní jeden z vtipů o tom, jak je Chuck Norris nepřekonatelný. Je to nádherná exkurze do světa, který znáte, ale který je přesto nový. Tohle není muzeum, ale pořádná akční jízda, kde to šlape jak mezi starou gardou, tak mezi "nováčky". Statham jako kdyby k veteránům dokonale patřil. Film nemá skvělý příběh, nejsou zde dokonalé charaktery a skutečně objektivně by mu bylo možné vytknout i akční scény, kterých je poměrně málo, ale nic to nemění na tom, že já jsem měl v kině neskutečný zážitek, který bych si někdy klidně zopakoval. Když chcete do kina na umění, nechoďte na "Expendables". Když toužíte po zábavě, která vás rozesměje a trochu vám rozpumpuje adrenalin, zajděte si na tenhle film. Jestli milujete staré akční filmy, budete milovat i tenhle nový.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když vám tolik nesejde na příběhu, ale rádi se vracíte k něčemu, co vás docela ovlivnilo nebo zasáhlo.
Hodnocení: 100% za to, že se všichni vrátili a že jsem si jejich návrat užil jako málo filmů v poslední době


Černá Venuše (Vénus Noire, 2010)
Hned úvod filmu vám dá jasně vědět, jestli je to film pro vás, či nikoli. Spolu s francouzskou vědeckou společností sledujete sádrový odlitek černošské ženy, která byla velmi specifická stavbou svého těla. Společnost komentuje její lebku, jako neskutečně podobnou opičí. Její tělo by sneslo srovnání s Věstonickou venuší. Jenže Sarah Baartman nežila v pravěku, ale na přelomu 18. a 19. století. Vymykala se i tvarem svých malých stydkých pysků, které byly neskutečně prodloužené, jak nám film také ukáže. Tvůrci se totiž neštítili, a tak můžeme sledovat vnějších pohlavní orgán plně zachovalý v nálevu, který si vědci prohlížejí.  Právě díky tomu, jak se Sarah - nebo Saartjie chcete-li - odlišovala od ostatních svou stavbou, byla oblíbenou atrakcí, vydávanou za divošku. Ona ale vůbec divoká nebyla, naopak se jednalo o velmi civilizovanou ženu, která se snadno domluvila v Anglii (její velkou část života, kdy byla v podstatě cirkusovým zvířetem, sledujeme právě v Anglii) a mohla se i obhajovat u soudu, kde byla proto, aby dosvědčila, že jí její zaměstnavatel ve skutečnosti vykořisťuje a má ji jako otroka, s nímž navíc zachází nelidsky. "Černá Venuše" není příliš pěkným filmem. Nebudete z něj odcházet s dobrými pocity. Co si vytrpěla herečka, to je neskutečně ponižující, na druhou stranu to ukazuje sílu, jakou v sobě měla a odhodlanost, kterou promítla do věrohodného ztvárnění role. Za to jí musím vzdát hold, stejně jako režisérovi za velmi odvážný příběh podle skutečného příběhu. Budou zde lidé, kteří budou film označovat za ubohý, já si naopak myslím, že se velmi povedl, i když to jistě není snadno skousnutelné pro každého.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když snesete hodně velkou dávku ponižování.
Hodnocení: 70% za to, jak je film neskutečně silný, i když se s "hrdinkou" jen velmi těžko ztotožníme



Máme papeže! (Habemus Papam, 2011)
Volba papeže je velmi zásadní věc pro celý křesťanský svět. Je to největší autorita, a i když je pro ateisty jenom starý pán ve srandovním oblečení, pro křesťany je naprosto nezbytnou autoritou, jejíž uvedení do úřadu je doslova slavností. Kardinálové volí nového papeže a je to volba skutečně napínavá, i když to víme spíš zprostředkovaně, než abychom si o kandidátech mohli sami učinit nějaký obrátek. Ale ono to vlastně ani není tak důležité. Důležité je, že je papež skutečně zvolen. Když je však otázán, zda svou volbu přijímá, zaváhá. Po chvíli se zdá, že se nic neděje, protože nový papež souhlasí. Může tedy dojít ke slavnostnímu provolání "Habemus papam!" na balkónku svatopeterské katedrály, kde už čekají netrpěliví věřící. Jásot je ohlušující, snad ještě více než skandování na fotbalových utkáních v italské nejvyšší lize. Jenže nově zvolený papež se na balkónku neukáže. Utíká před ostatními a je potřeba přivolat odborníky. Papež váhá. Není schopen předstoupit před věřící a sdělit jim, že je jejich novým nejvyšším. Samozřejmě až po svaté trojici. Dokonce to dojde tak daleko, že uteče ze svého pokoje a dostává se mezi lidi. Ven do skutečného světa, kde uvažuje o svém údělu a o tom, co by měl dál dělat. Film se mi líbil díky tomu, že odhaluje osud muže, který je na první pohled vlastně celkem obyčejný. Postava, která je dávána na božský piedestal, je také jen člověkem, který je schopen váhání. I on má psychické problémy, trpí nejistotou a strachem. Film je v některých momentech komický, ale pořád zůstává vlastně komorním příběhem o někom, kdo je jedním z nás, i když si to myslí pouze on sám.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když si myslíte, že papež nic neřeší.
Hodnocení: 70% za to, že volba papeže může být docela napínavá a také sranda



Něžnost (La délicatesse, 2011)
Audrey Tautou je dobrá herečka, je krásná, ale někdy prostě ani její talent a ani její krása nestačí na to, aby utáhly jeden celý film do zdárného konce. "Něžnost" má hezký námět. Je to námět, který je pro milovníky romantických komedií, které nejsou hloupé. "Něžnost" se tváří jako velmi umělecký film, ale ve skutečnosti není nic jiného než romantikou, která se snaží být komedií, nikoli třeskutou, ale pouze příjemnou, něžnou... no však to má v názvu. nejprve se film tváří jako sonda do jednoho příjemného vztahu. Rázem se ale mění v drama, aby došlo k největšímu zvratu ve filmu, který si následně zase plyne svým pomaloučkým tempem, který mi, nevím proč, připomíná francouzský venkov. Nikam se úplně nechvátá, všechno má svůj čas, navíc jsou tu komické figurky, které ale nejsou nijak absurdní, prostě jenom sem tam trochu zvláštní. Humor zde není bujarý, ale podávaný v malých dávkách, aby se zachovala lehká rychlost, kterou film zvolil. A tak se dvojice pomaloučku sbližuje, sem tam se jejich vztah trochu zamotá, ale jinak se není čeho bát. Svou pozvolností se film může změnit na nudu a nic na tom nemění ani okouzlující úsměv představitelky hlavní role. Příběh není velký, komedie není tak zábavná, je to všechno pojato velmi komorně, lidsky, něžně a ne zas až tak zajímavě.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když bezmezně milujete Audrey Tautou a každý její film považujete za skvost.
Hodnocení: 50% za to, že je to na první pohled vlastně hezký film, ale tak trochu prázdný



Shaolin fotbal (Siu lam juk kau, 2001)
Samotný název je příslibem něčeho velmi speciálního. Shaolin fotbalisté, to zní prostě skvěle. Není to jen obyčejný fotbal, ale to všechno je propojeno s kung fu. Stephen Chow je jeden z nástupců Bruce Leeho, podobně jako Jackie Chan zvolil cestu komedií. Jeho komedie jsou místy o dost šílenější než komedie Jackie Chana, pročež je ale osobitý tvůrce ve svém snažení originální. "Shaolin fotbal" je o tom, jak se skupina nýmandů dá dohromady, aby porazili tým Zla. Doslova takto pojmenovaný. Není to na první pohled nic světoborného, ale kung fu je prostě kung fu a v jeho podání vypadá všechno líp. Fotbal může být neskutečná podívaná, rychlá, brutální, ohnivá. Stephen Chow předvádí, že je neskutečný mistr bojových umění a že to umí dát do souvislosti s žánry a aktivitami, které se s kung fu na první pohled úplně nespojují. Místy je patrné, že digitální trik byly na svou dobu přece jen ještě špatné a jsou trochu smutnou ukázkou toho, že i do podobných filmů, které se vždy pyšnily klasickými triky, se dostává něco, co je nepřirozené. Na druhou stranu Chow chtěl do filmu vložit prvky, které by se skutečně velmi těžko točily bez počítačových triků. Jestli máte rádi kung fu a komedie, jestli vám nevadí absurdnosti, určitě si snímek zamilujete a svou "poetikou" vás dostane.
Kdy je na film vhodné kouknout: Když máte odpoledne a chcete si užít komedii s bojovým uměním, absurdním humorem a emocemi.
Hodnocení: 60% za to, že prostě miluji kung fu a potrhlé komedie